2005

18.6. – 25.6.

FUSCH – CANAZEI - TOBLACH

 

Kempy:

- Fusch an der Glocknerstraße – Lampenhäusl camp

- Toblach - Toblacher see

- Canazei Kemp Marmolada

 

 toblachsee camp

Přípravná fáze na tato cestu začíná ve velkém předstihu již v září 2004 na Králi Šumavy. Poznáváme tady dva budoucí pravidelné účastníky alpských akcí. (Ten třetí – tady také je, ale zatím vyčkává). Oba soutěživí, silně závodně orientovaní - Pavel a Pacička. Z jejich výkonosti by mohl jít strach, kdybychom se báli… Pavel má navíc velké auto a organizační schopnosti, čehož do budoucna stoprocentně využijeme.

Postupem času domlouváme cílové lokality a koncem června vyrážíme ve čtyřech, dvěma auty. Naplánován máme pobyt celkem ve třech oblastech.

 

FUSCH

- Großglockner Hochalpenstraße oblíbený výjezd zase o trochu výš

Fusch – Fuschertorl -  Edelweißspitze

Pro velký úspěch z minulých let se na „rozjetí“ vydáváme znovu na Glocknerskou silnici ze severu. Počasí přeje, tak se každý svým tempem potýká s pravidelným sklonem GrossGlocknerstrasse. Sjíždíme se až na sedle Fuschertorl. Nejvyšším bodem dosažitelným po Glocknerské silnici je odbočka na Edelweißspitze (2572 m.n.m). Dosažení vrcholu obnáší sjet z Fuschertorlu kousek zpět na Fusch, u rozdvojení se dát vpravo a zabojovat s kluzkou, místy dlážděnou silnicí. Čeká nás hodně strmé stoupání o téměř 200 výškových metrů a nahoře impozantní výhled. Následuje sjezd do kempu a přesun na italskou - jihotyrolskou stranu, do Toblachu.

Edelweiss

 

TOBLACH

- okruh Alta Badia

Toblach – Cortina – pso.Falzarego (2105m.n.m.)– pso.Valparola (2168m.n.m.)– Badia – Bruneck

Do Cortiny nenápadně nahoru, pak lehce dolů, stoupání k Falzaregu začíná už ve městě. Cestu zpestřuje průjezd skálou těsně za Cortinou nebo památník první světové války Pocol. Vlevo míjíme odbočku na passo Giau, po krátkém narovnání nabírá silnice pravidelný spád kolem 7%. Pacička se do toho opře a s Pavlem mizí někde vepředu. Fido si jede své optimum, a já nasazuji úsporné, vytrvalostní tempo a kopec s nijak extrémním stoupáním si na „chvostě“ užívám. Na Falzaregu chvíli pobudeme, následný rozjezd i krátké stoupání na passo Valparola jde překvapivě ztuha. Potom už přichází sjezd do La Villa a dlouhé údolí Badia. Pod lyžařským střediskem Kronplatz probíhají práce na stavbě tunelů a silnice podle toho vypadá. Údolí je to pěkné, ale i dost dlouhé na to aby odebralo něco sil i vodu z lahví. V Brunecku, doplňujeme tekutiny. Do kempu v Toblachu už nás čeká závěrečných 35 kilometrů v provozu do únavného, utahaného kopce.

valparola

 

- okruh Auronzo se zajížďkou

Toblach – Misurina – Auronzo -Vigo di Cadore – Ovaro – Sexten - Innichen

Původně byla plánovaná etapa bez dvoutisícových sedel a strmých stoupání. Na alpské poměry lehčí, téměř odpočinkový okruh. 

Vyrážíme za slunečného počasí po trase přes Misurinu ke křižovatce pod sedlem Tre Croci. Do sedla už nevyjíždíme, ale spouštíme se dlouhým sjezdem až do Auronza. V očekávání stoupání dáme ve městě tyčinku, vysajeme gel, doplníme vodu a po krátkém sjezdu už nabíráme výškové metry. Stoupáme celkem vydatně – na sedlo Sella Ciampigoto (1779 m.n.n) je to kopec s převýšením 1000m. Kousek dál za sedlem je „Rifugio“, kde si Pavel s Pacičkou při mém příjezdu, už vychutnávají kapučíno. S Fidem si také dáme, přihodíme ještě štrůdlík bez obav že bychom si zatížili žaludek. Věříme tomu, že nás čeká už jen sjezd, zkratka na Sextenskou silnici a pohodový návrat… A už jsme u odbočky, která je však přehrazená, označená zákazem vjezdu a jakýmsi nápisem „Strada desolata“. Z pokusu dozvědět se více od ochotného, ale pouze italsky mluvícího dědy vyplývá, že je sinice skutečně neprůjezdná. Možnosti jak se dostat na Sextenskou silnici nejsou zrovna optimální - buď se vrátit, nebo pokračovat na Ovaro. Trochu problém je, že na okopírované mapě pokračování směrem na Ovaro už nemáme. Vracet se nikomu z nás nechce, vyrážíme tedy do „nejistoty“. Krátké stoupání, a pak dlouho, dlouho dolů. Jedeme svižně ale příliš dlouho, když na cedulích u Ovara vidím nadmořskou výšku kolem 500 metrů, začínám tušit průšvih. Za Rigolatem cesta začíná pozvolně stoupat, ale je jasné že za světla to už nedáme. Před námi je ještě sedlo Kreuzberg (1636 m.n.m). Nemá smysl panikařit, základ je mít dostatek energie, tak se zastavujeme v malém krámku a s chutí se naplníme šunkou, pečivem a dodáme tekutiny. Tyčinek a gelů už bylo dost. Jede se pořád do kopce, který před sedlem znatelně utahuje. Na Kreuzbergu už cítím, že toho mám dost. Přes Sexten do Innichenu je to sjezd, ale do Toblachu stále daleko. Dostávám se do stavu, kdy se na kole nemůžu pořádně srovnat a jakýkoli odpor mě výrazně zpomaluje, holt krize je tady. Od Innichenu jedeme na blikačkách a já se snažím alespoň uviset v háku. V kempu jsme už za úplné tmy. Sprcha, žádné velké vaření a zítra odpočinkový den.

Když jsme to později na mapě odečetli, tak neplánovaná objížďka prodloužila vyjížďku o 50 kilometrů, celkově něco přes 180 km.

auronzo 

 

- odpočinkový den (Tre Cime di Lavaredo)

Další den se probouzím nečekaně svěží, obloha je azurová, bezvětří a relativní teplo. Škoda nechat takový den úplně bez cyklistiky. Na mapě se před Misurinou nabízí odbočka někam mezi skály. Od kempu to není daleko, v minulých dnech jsme viděli, že tam odbočuje celkem hodně cyklistů, tak proč to nezkusit. K Misurině cestu už známe, nové zážitky začínají až za odbočkou na Tre Cime. Silnice se hned celkem zostra zvedá, ale stoupání není dlouhé. Následuje sjezd mezi alpské louky s jezerem a modrou oblohou, jednoduše – relaxace a regenerace. Projíždíme mýtnicí kolem patníku s označením 6 kilometrů. Po prvních metrech je vidět, že to bude excelentní kopec. Na třetím kilometru už začíná boj – vzdorovat kopci můžu už jen ze sedla ale i tak rychlost klesá pod dvoucifernou hodnotu, tepy letí vzhůru do anaerobních výšin a kyselina mléčná proudí do svalů. Rozhodně bych nevěřil nikomu, kdo by tvrdil, že průměrný kilometrový sklon nedosahuje ani celých 14%. Ale v profilových materiálech stoupání to uvedeno je. Dojezd trochu zpříjemní skupinky povzbuzujících důchodců, kteří si ale za výjezd autem museli „tvrdě“ zaplatit – v Eurech. Silniční stoupání k Tre Cime di Lavaredo končí u chaty Rifugio Auronzo ve výšce 2333 m.n.m. Když jsme vyráželi, ani jsme netušili, že na odpočinkový den dáme dvoutisícový kopec. Jinak místo je to impozantní s kruhovým výhledem a všechny tři „Číma“ jsou jak na dlani.

Teď nás čeká jen sjezd do kempu a zítra přesun do další oblasti.

Později jsem si dohledal podrobnosti tohoto výjezdu a dozvěděl jsem se, že se jedná o téměř ikonický kopec nejen italské cyklistiky, na kterém byla ukončena i jedna etapa Gira.

trecime 

 

CANAZEI

- passo Fedaia (2057 m.n.m.)

Canazei – Fedaia, tam a zpět 

 

Hledání vhodného kempu a zabydlení nám zabralo dost času. To, společně s fyzickou náročností včerejšího odpočinkového dne způsobilo že ¾ osazenstva se rozhodlo dnes nevyjet. Vyrážím proto sám, alespoň na kratší „jednokopcovou“ etapku. Z Canazei se velice mírně stoupá do Penie, potom se sklon o něco zvětší a přes několik galerií silnice pohodlně vystoupá až k vodní nádrži na sedle Fedaia. Ze strany od Canazei je to jedno z nejmilosrdnějších dvoutisícových sedel. Ještě dlouhou galerii kolem nádrže do Refugio Fedaia na výborné kapučíno, prohlédnout si sjezdovky na Marmoládě a užít si sjezd do kempu. Opravdu pohodový výšlap.

fedaia 

 

- Dolomitská klasika – 3 a půl sedla

Okruh  Canazei – passo Sella (2218 m) – passo Gardena(2136 m) – passo Campolongo (1875 m) - passo Pordoi (2239 m)

 

Kvůli tomuto okruhu jsme vlastně tady. V zimě se masiv Sella objíždí na lyžích, propojení lanovek a sjezdovek se říká Sella Ronda. Podobně v létě se masiv dá objet po silnici na kole. Samotný okruh má kolem 60 kilometrů a překonává tři dvoutisícová sedla a jedno lehce poddvoutisícové.

K okruhu vyjíždíme z Canazei, bez šance na rozjetí, rovnou do číslovaných serpentin pravého alpského stoupání. S mírnějšími, odpočinkovými pasážemi dáváme na začátek v kuse 800 výškových metrů. Jsme na sedle Sella, čeká nás rychlý, kratší sjezd okořeněný ze skal padajícím kamením. Stoupání na passo Gardena není prudké, ani dlouhé. Na krásně, mezi horami posazeném sedle, stále za pěkného počasí dáváme kapučíno a něco koncentrované energie z vlastních zásob. Dlouhým sjezdem do Corvary ztrácíme obstojně výšku, proto stoupání na passo Campolongo začíná prudkými serpentinami a rychle výšku opět získáme. Daleko před sedlem se silnice rovná a ztrácí sklon. Na Campolongu míjíme po obou stranách lanovky lyžařského Sella okruhu, následuje sjezd do Arabby. Doplníme tekutiny do lahví a vydáváme se k devítikilometrovému stoupání na passo Pordoi. Počasí se poměrně rychle zhoršuje, nad horami se zatahuje a hřmí. První kapky mě zastihnou asi v polovině stoupání. Už za hustého deště projedu mezi stádem krav pohybujícím se po silnici. O několik serpentin dál mi do lebky začínají bušit ledové kroupy (to jsem ještě jezdil svobodně – bez helmy), ale zároveň vidím Fida mávajícího na mě od nějakého prázdného seníku. Tady přečkáváme nejsilnější průtrž, kdy se blesky vybíjely v okolních skalách a kroupy pokryly zem. Pavel s Pacičkou na nás čekali hodnou dobu při jednom čaji v bufetu na sedle. Citelně se ochladilo, tak jsme seník opustili hned, jak kroupy pominuly a déšť trochu zeslábl. Tělesné teplo získané stoupáním na Pordoi rychle ztrácíme už na prvních desítkách metrů sjezdu. Zima, voda shora i zdola způsobují, že tělo začíná nekontrolovatelně vibrovat. Navíc je silnice pokryta tajícími kroupami, takže si dlouhý sjezd do Canazei  moc neužíváme. Soustředím se jen na to dostat se ve zdraví dolů a při dojezdu myslím už jen na horkou sprchu. Hodně nepříjemné překvapení čeká Pacičku a Pavla v kempu. Ráno při odjezdu zapomněli zavřít stan. Následky jsou dost fatální – v jezírku uvnitř stanu plave mezi kroupami vše co je potřebné pro pohodlné spaní. Rozhodnutí kluků je rychlé a nezvratné - oželí zítřejší poslední cyklistický den, zabalí se a noc vyrazí k domovu. My s Fidem zůstáváme.

sellagardena

pordoipordoi 

canazei

 

-okruh  Pordoi za sucha

Canazei – passo Fedaia – Rocca Pietore – Arabba – passo Pordoi

 

Ráno pod azurovou oblohou začínáme pohodovým stoupáním na passo Fedaia. Kopec je přívětivý, ale v nohách už cítím kilometry minulých dní. Protáhneme se galerií kolem laga Fedaia na hranu před ostrým sjezdem. Několik serpentin a pak rovný, prudký úsek. Tady se jezdí hodně rychle, ale údaj z tachometru si už nepamatuju. Trochu nepříjemný je temný tunel zakončující tuto část. Je to stále z kopce a není moc možností si sundat tmavé brýle, takže tunelem se proletí prakticky poslepu. Naštěstí tam byla silnice bez výtluků a jiných překážek. Hned za tunelem se přejíždí hluboká soutěska – stojí zato tady zastavit. Dole v údolí zakončuje sjezd ještě jeden tunel, ale ten je osvětlený.  Následuje dlouhý, lehce nevýrazný přesun až do Arabby. Jediné pěkné stoupání, co mám v paměti, je v serpentinách před Pieve. Devět kilometrů stoupání Arabba-Pordoi známe už ze včerejška, ale bez krup a v suchu se jede příjemněji. Také sjezd po suché silnici do Canazei vnímám jako požitek a ne „boj o život“.

pordoi 

Ještě jedno zpestření jsme měli na závěr…

Následující den, cestou domů jsme Oktávku hnali přes passo Sella a ta se nám odměnila tím, že jí praskl chladič. Cesta se potom prodloužila o spoustu přestávek, kdy jsme sháněli a dolévali vodu. A ještě jedno překvapení jsem zažil, když jsem až doma zjistil, že auto mělo už skoro rok propadlý techničák. Ale aspoň, že tak. V Italii bych z toho měl zbytečně nervy…