2006

17.6. – 26.6.

PERA DI FASSA - PRAD/PRATO ALLO STELVIO

 

Kempy:

 - Pera do Fassa

 - Prato

 

pera

Tento rok vyrážíme už v pěti lidech. Náš alpský tým se rozrostl o další výraznou osobnost – Přecedu (čte se Přeceda, píše se Přeceda). Obohacuje naší skupinu nejen dlouholetými cyklistickými zkušenostmi, ale i nezapomenutelnými výroky.  Vracíme se do stejné oblasti, kde jsme končili minulý rok. Dolomity zde nabízejí klasické cyklistické chuťovky i námi ještě nepoznané varianty okružních tras.

 

- Dolomitská klasika podruhé

Okruh  Pera di Fassa - Canazei – passo Sella (2218 m) – passo Gardena(2136 m) – passo Campolongo (1875 m) - passo Pordoi (2239 m)

 Volba kempu pro tento rok, zahrnovala v sobě jednu výhodu oproti loňsku – před rokem, prakticky za branou kempu okamžitě začínalo stoupání, kdežto letos jsme měli k dispozici cca. 8 kilometrů relativní roviny na rozjetí. Toto pozitivum jsem, ale hned první den bezezbytku rozbořil. Snad z euforie nad slibně začínajícím týdnem, možná ze zvyklostí domácí přípravy (z nedostatku času jsem hamounsky startoval naplno, abych toho co nejvíce objel…), prostě jsem se do toho opřel a těch 8 kilometrů do Canazei odtáhl trochu rychleji, než se na rozjetí sluší. Ne, že by mi někdo přímo nadával, ale jemný nesouhlas jsem pocítil. Pro Přecedu absolvujícího alpskou premiéru, a který jako zkušený cyklista volí rozjezdy pozvolné, to bylo jemné nalomení zažitých zvyklostí. Tím mé působení na čele skončilo, protože nemám zrovna postavu vrchaře a před námi je první stoupání na Sellu. Vše v pohodě, Přeceda se statečně seznamuje s délkou a sklonem stoupání a následující Gardenu, Campolongo i Pordoi vyhoupne bez problémů. Pro křest alpskou cyklistikou je tento okruh optimální, pokud přeje počasí. A to přálo.

sella 

 

- Pellegrino poprvé

Okruh Canazei – passo Fedaia (2057m.) – Caprille – Canale d´Agordo – passo San Pellegrino (1918m.)- Moena

 Den začíná skvěle – teplo, azurová obloha, klidný rozjezd do Canazei (už ho netáhnu), přívětivý výjezd na Fedaiu. Na refugio Fedaia zpečetíme všeobecnou pohodu kapučínem. V následujícím sjezdu do Caprille zase padají osobní rychlostní rekordy. Za Caprille, stále v mírném sjezdu je znát, že teplota už citelně vzrostla. V Cencenighe Agordino odbočujeme vpravo a následuje dlouhý, mírně stoupající, nepříjemný tunel. Objížďka zde není, nebo jsme ji nenašli. Za tunelem se zvedá nejen kopec, ale i teplota. Projíždíme několik sluncem rozpálených vesnic, hledáme cokoli pro doplnění tekutin, ale narážíme na italské specifikum – po polední do večera zavřeno. Všude je jako po vymření, jen sálající kamenné domy a asfalt. Na snad pitnou vodu narážíme až ve Falcade z nějaké kašny. Zde začínají serpentiny a stoupání přiostřuje. Ve skutečnou brutalitu se kopec mění za odbočkou na passo Valles. Pokračování na San Pellegrino se tělo brání ze všech sil. V sedle ani ze sedla už nevydám minimální rychlost k udržení rovnováhy a u značky označující 18% stoupání zastavuji.

pellegrino

 Dál pokračuji jakýmsi modifikovaným, navíc přerušovaným indiánským během (jízdou/chůzí). Tímto nestylovým stylem cyklistiky doháním Přecedu. Naše duševní i fyzické rozpoložení je v danou chvíli dost podobné, jen Přeceda je ještě schopný to slovně přesně vyjádřit. Tady někde se mu nejspíš v hlavě rodí jeho nezapomenutelný a v budoucnu stále připomínaný výrok: Na toho Pellegrina mě už nikdo nedostane.

 Passo San Pellegrino se neřadí mezi dvoutisícová sedla, má „jen“ 1918m, ale stoupání od Falcade je hodně, hodně náročné. Na kopci jsme se sjeli, zhodnotili tu absolvovanou „příšernost“, příjemným sjezdem do Moeny a lehkým stoupáním do kempu uzavřeli okruh.

san pellegono

 

- Okruh Canazei – passo Fedaia (2057m.) – Caprille – passo Falzarego (2105 m.)  - /passo Giau(2236 m.)/ - Arabba – passo Pordoi (2239 m)

 Etapa začíná po stejné trase i ve stejné pohodě jako včera – výhup  na Fedaiu a sjezd na Caprille. Před městem, na rozdíl od včerejška, zahýbáme vlevo a podél řeky v údolí se blížíme k začátku stoupání na passo Falzarego. To začíná celkem zostra hned, jak přejedeme na druhý břeh. Odtud nás čeká téměř 1000 výškových metrů. Stoupání je to dlouhé, ale serpentiny a výhledy na typickou dolomitskou krajinu ho celkem oživí. Navíc ke konci přichází zpestření v podobě hrubě ražených tunelů. Zkrátka kopec žádná nuda, ale něco sil stál. Na Falzaregu zhodnotím své fyzické možnosti a rozhodnu se plánovaného objezdu Pocol – passo Giau vzdát. Je před námi ještě passo Pordoi a nechci se zase potácet v krizích. Zafunguji tak jako lehce rozkladný element týmu, protože ke zkrácené variantě se přidává ještě Přeceda. Fido, Pavel a Pacička se původní trasy nevzdávají. S Přecedou sjedeme stejnou trasou kudy jsme vystoupali a v údolí pokračujeme mírně vzhůru na Arabbu. Stoupání na Pordoi jedeme každý svým optimálním tempem, Přeceda o něco rychleji, já si užívám pocitu, že jsem pro tento kopec konečně našel správný rytmus. Do kempu dojíždíme společně. Kluci si vyjeli Giau společně absolvovali cestu do Arabby. Protože toho pravděpodobně měli plné zuby, ale stupeň opotřebení byl u každého jiný, dohodli se, že už známou cestu přes Pordoi do kempu pojedou sólo. První dorazil Pavel, krátce po něm Pacička. Byl nápadně zamlklý, po chvíli zmizel, aby vyprázdnil žaludek cestou, kudy se většinou potrava přijímá. Jel asi dost nadoraz. Po nějaké době dojel Fido, v celkem konzistentním stavu. V Arabbě si dal delší odpočinek a pak už to šlo. Rozhodnutí, odpustit si protentokrát passo Giau mě určitě nemrzelo…

falzarego 

 

- Dolomitská klasika potřetí, ale opačně

Okruh  Pera di Fassa - Canazei – passo Pordoi (2239 m) – passo Campolongo (1875 m) – passo Gardena(2136 m) - passo Sella (2218 m)

 Na počasí máme letos štěstí, žádné kroupy ani déšť. Dolomit si v těchto podmínkách chceme užít, co se jen dá, proto si znovu zopakujeme silniční podobu Sella Ronda, ale ze zatím z nepoznaného směru. Nejvíce z tohoto dne mám v paměti stoupání na Pordoi. Jelo se nádherně, optimální teplota, optimální sklon, motivující pomalovaná silnice z Gira. Včerejší Pordoi-rytmus mě neopustil a jízda do kopce je skutečně příjemná. Nedělá mi problémy ani za jízdy fotit. Týdenní pravidelné ježdění je znát i na podstatně nižších tepech. Zajímavé bylo také devítikilometrové stoupání na Gardenu, kde se silnice vine otevřenou krajinou, kopíruje trasy lanovek a sedlo je z daleka na dohled. Potom už jen lehká „houpačka“ mezi sedly Gardena – Sella a závěrečný sešup do kempu. Hodnotná, ale přitom pohodová etapka.

pordoi 

 

- mosche, fliegen, mouchy…

Okruh Vigo di Fassa – Karrerpass (1745m)- Passo Lavazé (1805m) – Cavalese – Moena

 Plánovaná trasa pro dnešek je prostá dvoutisícových sedel, ale zase o něco delší. Kousek za kempem, ve Vigu di Fassa odbočujeme do stoupání na Karrepass. Není to nic prudkého, s čerstvými silami to jde dobře. Za sedlem složitě řešíme Pavlův defekt, vysoký ráfek a krátký ventilek, nebo tak něco… Následující sjezd je dlouhý, až začínám mít obavy, že jsme minuli odbočku a skončíme u dálnice v Bolzanu. Naštěstí se nakonec odbočka vlevo objeví, ale ztratili jsme spoustu výškových metrů a je jasné, že stoupání na Passo Lavazé bude dlouhé. Je to skutečně poctivých 15 kilometrů víceméně mírného stoupání, většinou lesem. Co tenhle kopec činí nezapomenutelným je ohromné množství much. S přibývající výškou přibývají mouchy. Nekoušou, ale lezou do uší, oči, lepí se do potu na odhalených částech těla, hluboké nadechnutí nese riziko, že se dostanou i dovnitř. Ujet se jim v kopci nedá. Úlevu přináší až plošší, nezalesněný terén těsně před sedlem. Tady je hmyz přece jen už pomalejší. Ve sjezdu do Cavalese se otevírá širokánské údolí Val di Fiemme s lyžařským střediskem Alpe Cermis v pozadí. Úplně na dno údolí nesjíždíme, ale z Cavalese pokračujeme po úbočí přes Tessero okolo Predazza na Moenu. Je to cesta se skoro neznatelným stoupáním, ale v provozu a celkově dost nezáživná. V Moeně mineme odbočku na Passo San Pellegrino a podle jezera pokračujeme údolím Fassa až do kempu. Zítra volný den a přesun pod Stelvio.

lavaze 

 

- Stelvio poprvé…

Okruh Prato allo Stelvio – Passo dello Stelvio (2757m.) - Umbrailpass (2502m.) - Santa Maria

 Po volném dni a veselé příhodě se zavlažovačem trávníků a německým motorkářem (možná popíšu v nějaké necyklistické sekci…, ale zasvěcení vědí…) přichází den-D. Jsme v městečku Prad/Prato allo Stelvio s jediným cílem - vystoupat na druhé nejvyšší alpské sedlo Passo dello Stelvio. I když jsem avizoval, že si nevedu žádnou statistiku, přesto parametry tohoto kopce stojí za to zmínit – tedy z Prata – délka 26km, převýšení 1808m., 48 serpentin. Do šedivého dne s oblohou pokrytou nízkou oblačnosti se mi daří vstát celkem svěží, energeticky vydatnou snídani zvládám dříve než ostatní a vystrojen jsem také s předstihem. Využívám toho a vyrážím o trochu dřív. Je jasné, že tenhle kopec pojede každý za své a při mém optimálním tempu se někde ve stoupání potkáme. Za Pratem se silnice mírně zvedá údolím a někde u první serpentiny se nořím do husté mlhy. Není příliš teplo, jen doufám, že nezačne pršet. Naštěstí tomu tak není a po několika tornate (serpentinách) se mlha trhá. To už pod sebou slyším Pacičku s Pavlem. Konečně mám důvod zatavit, zajíždím k zídce a pořizuji pár fotek.

stelvio1

 Ani mě nenapadne se k někomu z nich připojit. Hlídám si tepovku co nejníže to jde a šetřím síly. Někde tam výš u vesnice Gomagoi má být úsek s 15% stoupáním. Ze Stelvia mám respekt, netuším, co se mnou provede. O několik zatáček dále už nechávám oblačnost pod sebou, obloha začíná být azurová. Z úbočí, na které stoupáme, se najednou otevře ohromující pohled na sedlo. Je to daleko a vysoko.

stelvio2

 Kupodivu, tělo se nijak nevzpírá a hlava je smířená, tak ukrajuji jednu serpentinu za druhou a obávaný 15% úsek mi připadne krátký. Užívám si to. Najednou jsem nahoře. Cítím se fajn, nakonec se mi výjezd nezdál až tak těžký. To ale netuším, co mě tady čeká o několik let později… Lehce pofukuje, ale na tu nadmořskou výšku je celkem teplo.

stelvio3

 Pavla pobolívá koleno, proto se rozhodne pro sjezd do kempu výstupovou cestou. Pacička ho doprovodí. My s Přecedou a Fidem pokračujeme na Umbrailpass a na švýcarskou hranici. Je zvláštní na dvou a půl tisícové sedlo přijet zezhora. Cesta se na Umbrailpassu rozdvojuje – vlevo do Itálie, vpravo do Švýcarska. Odbočíme vpravo, projedeme hraniční závoru a prudkým sjezdem po nepříliš kvalitním asfaltu se pouštíme dolů.

umbrail

 Po pár kilometrech asfalt úplně zmizí. Úsek s hliněným, přesto dobře zpevněným povrchem není příliš dlouhý. Na jeho konci zastavujeme a necháváme vychladnout brzděním rozpálené ráfky. Sjezd do Švýcarska je provozem mnohem klidnější než italská strana. Po relaxaci a osvěžení v ledovém potoce pokračujeme ve sjezdu. Jak se blížíme k Santa Marii, sklon se zvětšuje a už je nutné trvalé intenzivní brždění. Najednou se zezadu ozve ohlušující rána, cítím, že jedu po holém ráfku vyzutého zadního kola. Veškerá stabilita je pryč, rychle se vycvakávám z pedálů. Za pomocí obou nohou a přední brzdy se mi daří zastavit ve vzpřímené poloze, bez pádu. S díky odmítám pomoc řidiče, který vše zezadu pozoroval, přesuneme se na plácek u silnice a jdeme kontrolovat škody. Jsou podstatně větší, než jsem očekával. Roztrhaná duše, zdeformovaný plášť, zubaté hrany ráfku. Ke všemu ještě lehká osmička zadního kola, která se stěží vejde do vidlice, natož mezi brzdy. Společnými silami spravíme, co se dá – kolo docentrujeme, zadní brzdu odpojíme, ráfek zabrousíme. Jen poškozený plášť na lehce nahuštěné duši moc nesedí. Přes veškerou snahu , kolo není ve  stavu aby se na něm dal dokončit prudký sjezd do Santa Marie. Situace nic, moc – jsme ve Švycarsku, potřebujeme do Itálie, alternativní doprava neexistuje, ale do kempu je to jen kolem 25 kilometrů. Dohodneme se, že Fido vyrazí v předstihu pro Pavla s autem a Přeceda bude mít tu trpělivost a doprovodí mě při pěším sestupu. Cestou do Santa Marie ubrousím hodně materiálu z kufrů na botách, ale největší kopec máme za sebou. Hlavní silnice do Itálie má celkem mírný sklon, plášť na zadním kole drží, zkusím tedy nasednout a opatrně jet. Zadní část kola se hodně vlní, moc rychle se jet nedá, ale pořád lepší než chůze. Na mírné klesání silnice přední brzda stačí. Navíc Přeceda kontroluje stav zdeformovaného kola zezadu. Tímto stylem překročíme Švýcarsko-Italskou hranici, dojedeme až do Glurnsu, odkud je to do Pradu už jen sedm kilometrů. Tady nás v protisměru míjí Pavlovo auto, otáčí, já se naskládám i s kolem dovnitř. Přeceda dojede vlastními silami. Díky skvělé souhře všech zúčastněných dopadlo všechno skvěle. Mám sice odepsané zadní kolo a ubroušené boty, ale to jsou veškeré škody, co lehce obtížná situace přinesla. Navíc optimální čas pro takovouto událost - je poslední aktivní den a zítra jedeme domů.

prad