2009

20.6.– 27.6.

APRICA

 

Kemp: Aprica

 

Vyrážíme v silné sestavě pěti mužů s modifikovanou variantou ubytování. U stanů zůstáváme, ale každý ve vlastním. Je to přece jen podstatně pohodlnější, než úsporné sdílení. Proto se pro příští léta stává „Five Men, Five Tents“ pravidelnou zahajovací frází při vstupu na recepci kempu. A také máme nového člena – Kmocháčka. Je z nás nejmladší a tohoto údělu se zhostil víc než skvěle. Vedle nesporných cyklistických kvalit ho ctí i jeho ohromná trpělivost.

Kemp v Aprice má v dosahu spoustu cyklisticky uznávaných silničních sedel položených ve výšce nad dva tisíce metrů. Passo Gavia, Stelvio, Bernina, Foscagno, Eira, Forcola – to jsou cíle, které by hodnotně rozšířily náš alpský seznam zdolaných kopců. Na druhou stranu jsou sedla, která ty dva tisíce nedosahují, ale respekt u cyklistů nemají o nic menší. To je případ lahůdky jménem Passo Mortirolo.

 

- Příznivější strana Mortirola

Okruh  Edolo – Monno – Mortirolo(1852m) - Corteno Golgi

 

Den začíná nezvykle – stěhováním. Správce kempu se rozhodl, že právě to místo, kde jsme včera postavili stany, musí pokosit. Balením se nezdržujeme, stany přesuneme napříč kempem postavené včetně obsahu.

 Dávat první den, na rozjetí, Passo Mortirolo se může zdát jako čiré šílenství, ale není tomu tak. Tohle obávané sedlo je totiž přístupné ze tří směrů. Nejznámější a stoupáním nejbrutálnější je od údolí Valtellina, kde se ještě větví na několik různých variant – jedna lepší jak druhá. Další přístup k Mortirolu je dokonce z kopce, to ale za podmínky, že si ho směrem od Apricy nastoupáme. Nic extrémně prudkého, taková podhřebenovka s pěknými výhledy. Třetí cesta začíná za Edolem odbočením na vesnici Monno. Je to takové táhlé stoupání s ostřejším začátkem a koncem. Variantu tři tedy dáváme na první den. Začínáme dlouhým klesáním po hlavní, ale celkem klidné silnici až do Edola Po průjezdu působivým historickým centrem cesta výrazně obrátí sklon a drží si ho až k odbočce na Monno. Najíždíme na silnici vedoucí už přímo k Mortirolu vzdálenému 12 kilometrů. Nejdříve dost ostře v serpentinách, potom rovně nad údolím a nakonec pár krátkých zatáček před sedlem – něco přes 900 výškových metrů. Přijedeme na rozdělení cest do tří výše zmíněných směrů. Samotné označení Passo Mortirolo se nachází několik desítek metrů rovně, my se ale pouštíme do dalšího stoupáni cestou vlevo. Když silnice přehoupne kopec, dlouho se drží na úbočí vysoko nad údolím Valtellina s působivými výhledy na jeho dno.

Mortirolo-Aprica

 Postupně nabírá větší a větší sklon klesání. Většinou jedeme lesem, asfalt je mokrý, plný všeho možného, co ze stromů napadá, cesta úzká, tak je občas problém se vejít do zatáček. Skvělé je, že je tady v podstatě nulový provoz, lehkou nevýhodou je absence směrových cedulí. Co ale nechybí, jsou značky informující o stoupání. Pro některé jedince (většinu) mají motivující vliv, když zahlédnou u jedné z odboček upozornění na stoupání 25%, cvičně si úsek vyjedou.

25%

 Jen já kopec sabotuji. Při návratu netrefíme přímý směr na Apricu, ale trochu si to prodloužíme přes Corteno Golgi. Sjezd sem je hodně prudký a kroucený, pohled je to skoro jako z letadla. Postihne mě tady bezproblémový, snadno opravitelný defekt, žádná mimořádná událost jako na Stelviu. A i kdyby, tak kemp je už v docházkové vzdálenosti.

 

 

- Gavia od Bormia

 Okruh  Tirano – Bormio – Santa Caterina – Passo Gavia (2621m) – Ponte di Legno – Edolo

 

Výškový rozdíl mezi Apricou a Tiranem je přes 700m, znamená to, že ráno začíná rychlým sešupem až mezi ovocné sady v údolí. Před námi je v průměru mírné, táhlé stoupání až do Bormia. Výška, kterou jsme na 12 km z Apricy ztratili, zase na 42 km do Bormia nabereme. Cesta se táhne údolím Valtellina a jak moc je únavná rozhoduje především směr větru. Oživením jsou průjezdy kamennými centry městeček, ale také nečekaně prudké stoupání objížďkou k původnímu tunelu před Bormiem. Jednalo se o úzký asfaltový pruh označený stoupáním 18%. Druhou, nudnější variantou je držet se silnice a vyšlápnout si jen pozvolnější stoupání k nádrži v údolí. Z Bormia do Santa Cateriny jedeme příjemným, stále stoupajícím údolím. V Catarině začíná už opravdové stoupání na Passo Gavia. Silnice nabírá na 13 kilometrech kolem 900 výškových metrů. Je to takový průřez vysokohorským prostředím – nejdříve serpentiny lesem, potom louky následované rozlehlými kamenitými plochami, které nakonec končí pod sněhem. Před sedlem se sklon zmírní skoro do roviny a z cesty vyfrézované ve sněhu je vidět chata Bonette. Těsně před ní mineme částečně zamrzlé Lago Blanco.

Gavia

 Od Santa Cateriny nás provázejí mírné dešťové přeháňky, které se s přibývající výškou mění v ledové krupky. V sedle je těsně nad nulou, tak si s chutí vrcholové kapučíno vychutnáme v teple chaty. Ještě v lokále na sebe navlékám všechno, co mám, i tak začínám po chvíli sjezdu vibrovat. Cesta je úzká, mokrá, hned za symbolickými patníky hluboké srázy. Snažím se jet maximálně opatrně, ale zase moc nebrzdit, abych nepřehřál ráfky. To jsou podmínky, které jdou trochu proti sobě, přesto se všichni dostáváme dolů ve zdraví. Když si na křižovatce před Ponte di Legno sundáváme zimní doplňky, nejspíš odradíme skupinku anglicky mluvících cyklistů od výjezdu. Odpověď rain and snow na dotaz o počasí v sedle je asi dostatečně nemotivuje. Nárůst teploty pod kopcem je výrazný, proto si rychlý sjezd do Edola můžeme vychutnat už opět v letních podmínkách. To, že je Aprica na kopci, je na posledním úseku za Edolem citelně znát.

Passo Gavia se přes svoji výšku jede celkem příjemně, tedy od Santa Cateriny, která je sama dost vysoko. Obtížnější to už bude od Ponte di Legna, kde mi některé úseky připadly hodně prudké.

Gavia-Bonette 

 

- Bernina – do Švýcarska proti větru

 Výjezd  Tirano – Sant Antonio – Passo Berninia(2328m)

 

Počasí nám zatím až na drobné přeháňky přálo, nyní to vypadá nejistě. Od rána je oblačno a dost fouká. Vyrážíme celkem na jistotu – když to nepůjde, tak to otočíme. Trasa je v podstatě jen o dvou kopcích – ale každý má svá specifika – Aprica je na závěr, Bernina překonává více jak 1900 výškových metrů, pravda na 35 kilometrech. Cestu dolů z Apricy známe, kousek za Tiranem je švýcaská hranice. Zatím pohoda. Ta ale přejetím do Švýcarska končí. Hned za závorou se silnice zvedne a začne bez jakýchkoli serpentin stoupat údolím. Sklon možná není až tak extrémní, to nyní nedokážu posoudit, protože hlavní odpor vytváří proudící vzduch. To co se ráno zdálo jako silný vítr, zesílilo a valí se z kopce dolů údolím přímo proti nám. Po nějakém čase se sjíždíme s Přecedou, morálně se podpoříme, alespoň tak, abychom to neobrátili zpět. Konečně vyjedeme na hranu údolí, za kterou je jezero Miralago.

Miralaga

 Tady se potkáme všichni, občerstvíme se, zhodnotíme pocity a počasí. Obojí za moc nestojí. Bílé vlny na divoce zčeřené hladině jezera společně s nasouvající se šedivou oblačností, nevěstí zrovna pohodový výlet. Nevzdáváme to, pokračujeme dál, přes jakési víceměstí jehož centrem je Sant Antonio – Poschiavo. Silnice tady vede ve velice těsném souběhu s tratí Bernina expresu, překonávajícího mezi Tiranem a Sv. Mořicem stejnojmenné sedlo.  Za San Carlem končí relativní rovina a opět nekompromisně nabíráme výšku, teď už alespoň se zpestřením několika serpentin. Nedaleko za odbočkou na Livigno je už vidět klikatící se silnice úbočím hory, za kterou je sedlo. Zanedlouho potkáváme protijedoucího Pavla. Na sedle byl zase první, prý je tam zima a vítr, radši se tam dlouho nezdržoval. Zimou zatím nestrádám, tělesného tepla vzniklého fyzickou dřinou je dostatek a tak se s Přecedou dobojujeme až k ceduli značící Berninapass. Oba atributy, které Pavel zmiňoval, tady skutečně jsou, navíc začíná z nízké oblačnosti vypadávat něco mezi vodou a ledem.

Bernina

 Při vrcholovém focení nám div neodletí kola, raději co nejdříve popojedeme k nedaleké horské chatě. Fida s Kmocháčkem jsme v protisměru nepotkali, správně očekáváme, že je najdeme uvnitř. Teplo, kapučíno, dortík, ven do deště se vůbec nechce. Poměrně dlouho si švýcarské pohody užíváme, přesto nakumulované teplo rychle mizí a už při prvních metrech sjezdu. Začínám obstojně vibrovat. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že svalový třes je zdravou reakcí těla snažícího se zahřát. Není nijak to škodlivé, jen příznak 1. stupně hypotermie. Hůř by bylo, kdyby nastoupila ospalost či euforie, to už by byl stupeň druhý. Nic takového, klepu se takovým způsobem, že o spánku a pocitech euforie nemůže být řeč. Naštěstí s ubývajícími výškovými metry přibývá teplota a někde ve 400m nad mořem, u Tirana, kde na nás (ne)trpělivě čeká Pavel je už celkem příjemně. Dokonce i déšť ustal. Poslední zastávku dáváme před závěrečným dvanáctikilometrovým stoupáním do Apricy.  S Fidem odpočíváme o trochu déle než ostatní. Po delším stání se mi nohy do kopce jen ztěžka roztáčejí, zato Fido funguje opačně. S lehkostí mi odjíždí už po několika zatáčkách, dostihuje Kmocháčka, když ho míjí, povzbudí ho slovy „Humus cóóó…“ a zmizí v nedohlednu. Je to jeho obvyklý styl – s přibývajícími kilometry, jako by mu přibývaly fyzické i morální síly.

 

 

- Nedojeté Stelvio

 Tam a zpět - Tirano – Bormio

 

Plán je ambiciózní – zatím pro nás neznámá strana Passa Stelvia z Bormia. Podmínky téměř ideální – bezvětří, teplo a slunečno. Dáváme se do známého sjezdu k Tiránu, po několika kilometrech svižné jízdy musíme kvůli nějakému dopravnímu problému hodně intenzivně brzdit. Pavlovi proklouzne zadní kolo, což stačí k tomu, aby tvrdě nahuštěné obutí probrousil až na duši. Opravit se to dá, ale jen tak na nouzové dojetí zpět do kempu. Aby Pavel pro nový plášť nejel sám, nabídne se Kmocháček, že ho doprovodí. My ostatní pokračujeme směrem na Stelvio, s tím že nás oba silní jedinci někde cestou dojedou. Táhlé stoupání k Bormiu se po včerejší Bernině zdá být ještě více únavné až otravné. Ze sílící letargie nevysvobodí ani 18% objížďkový chodník před Bormiem. Na kopci u tunelu je moc pěkné odpočinkové místo – lavičky, stolečky, hezký výhled. Na to, že jsme se moc nehnali, počítáme s tím, že jsou nám Pavel s Kmocháčkem v zádech. Každý si vyberme jednu lavičku, pohodlně se na příjemně hřejícím sluníčku rozložíme a čekáme.

Relax

 Trvá poměrně dlouho, než v polospánku zaslechnu pod kopcem hlasy. Oba kluci jsou trochu překvapeni, kde nás nacházejí, čekali nás už někde ve stoupání pod Stelviem. Dlouhý odpočinek ani stíhací jízda Pavla s Kmocháčkem nám na aktivitě nepřidaly, tak se nemusíme moc přesvědčovat, abychom Stelvio pro dnešek zavrhli. Velice rychlý přesun k Tiranu potvrdí, že i Bormio je relativně na kopci. Po zdolání stoupání do Apricy nás čeká už jen relaxace v kempu. Stejně tak i zítřejší volný, regenerační den.

 

- Královská etapa na dva způsoby

 a/ Okruh Bormio – Passo Foscagno (2291m) – Passo Eira (2211m) – Livigno – Passo Forcola (2315m) – Tirano

 b/ Okruh Mazzo di Valtelina – Passo Mortirolo – Aprica

 

Všichni vyjma mě jsou po volném dni odhodláni dát královskou, tj. nejnáročnější etapu. Tři dvoutisícová sedla, značná vzdálenost a ještě na konec stoupání do Apricy jsou pro mě dnes velké sousto. Morálku mi navíc nahlodává i počasí vypadající přinejmenším na dešťové přeháňky. Vyrážíme společně, ale u Mazzo di Valtelina se odděluji směrem na Monno. A-tým pokračuje na Bormio, odkud začíná stoupat na sérii tří nádherných dvoutisícových sedel Foscagno/Eira/Forcola. Zprostředkovaně vím, že si na asi 160 kilometrovém okruhu užili obstojného stoupání, nekonečného sjezdu z Forcoly do Tirana, i trochu deště. Mě by asi nejvíc demoralizovala představa, závěrečného dvanáctikilometrového stoupání do kempu. Všechno zvládli bez problémů a v pohodě.

FoscagnoEira

 Moje trasa je jen o jednom kopci, ale pořádném - Passo Mortirolo, tentokrát z té pověstné, brutální strany. Hned po opuštění městečka, se silnice zúží téměř na šířku chodníku a lesem začne prudce stoupat do úbočí. Po několika zatáčkách vyjedu na louku, odkud se nabízí letecký pohled na Mazzo.

Mazzo

 Ochotně zastavím k focení, čímž si obhajuji i následné zastávky. Cesta v ďábelském sklonu pokračuje většinou lesem, občas loukou, nebo osamělých kolem statků. Asfalt je dost popraskaný, někde je střídán betonem, serpentiny hodně ostré. Zadní kolo má na vlhkých místech tendenci podklouzávat, zvláště když musím jít ze sedla. Konečně vyjíždím na širší hlavní silnici, kde následuje dlouhý přímější úsek před závěrečnými zatáčkami. Poslední stoupání je po louce a nijak nápadné sedlo se už dá tušit. To, že se blíží konec je vidět i na zhusta pomalované silnici. Vrchol nijak výrazný není, výhled nic, moc, dřevěná cedule a kamenný památník. Co dělá Mortirolo známým je extrémní výjezd od údolí Valteliny. Pokračuji trasou již známou z prvního dne, s tím rozdílem že tentokrát správně odbočím a sjedu přímo do Apricy. Ještě jeden rozdíl tady je. Silnice je pečlivě zametená, bez větviček, jehličí a listí. Zítra se tady jede nějaký cyklistický závod spojený se jménem Marca Pantaniho, který v kraji často trénoval. My, ale už budeme na cestě k domovu.

Mortirolo