2010

17.– 25.6

Murau, Vrchlabí

 

Kempy:   Olachgut

         Liščí Farma  

OlachgutVrchlabi 

 

Letos vybraná oblast rakouského Štýrska se podstatně liší od lokalit projetých v minulých letech. Alpy to jsou, ale ne ty s nekonečnými stoupáními do dvoutisícových sedel. O rovinu se v žádném případě nejedná, nastoupané metry spolehlivě přibývají i zde, jen to není o výškových rekordech. Místo je to možná v rámci Alp trochu zastrčené, avšak milé klidem a v neposlední řadě trochu i cenami…

 

- První den alpské cyklistiky

 Okruh údolím směrem na Judenburg s návratem o jedno údolí severněji. Typicky rozjezdová etapa, bez výraznějších kopců v příjemném, lehce větrném počasí.

Judenburg

 

- Poslední den alpské cyklistiky

 Okruh Stadl a.d.M. – Kaltwasser – Preining – Auen - Murau

Poměrně teplé a částečné i slunečné ráno dodává chuť do lehce kopcovité etapy. Profil je jednoduchý, přehoupnout se za kopec Goldachnock tam i zpět. Takže dvě stoupání. Rozjezd je rovinatý po hlavní silnici až do městečka Stadl, kde odbočujeme vlevo do mírně ale vytrvale stoupajícího údolí. Stále lesem až nedaleko obce Flatnitz se krajina otevírá a cesta v cca. 1400m obrací sklon. Je dusno, tak první kapky deště, přicházející ještě před sedlem, jsou příjemným osvěžením. Ve sjezdu se už jedná o regulérní déšť, který nevypadá, že by měl hned tak ustat. Mírným sjezdem podél řeky Metnitz se dostáváme před Preining, kde vlevo odbočujeme přes hřeben zpět na Murau. Začíná stoupání, které díky dešti nevnímám jako nijak prudké. Pod pláštěnkou, která už zdaleka není vodotěsná, je celkem příjemné teplo i přes to, že boty jsou plné vody. Ploché sedlo je ve výšce kolem 1200m, což znamená poměrně krátký výstup s nějakými 400 m převýšení. Déšť ještě trochu zesílí, voda se drží na silnici, tak sjezd je hodně opatrný. Krátký úsek z Murau do kempu je už vyloženě vodní lázeň – seshora, zespoda i ze stran od projíždějících aut. V kempu už jen primární zájem – horká sprcha. Je to skutečný požitek založený na kontrastu, navíc kemp Olachgut nabízí zázemí víc než komfortní. Horká voda ze všech stran, umocněná barevnými efekty a vůní levandule – to je po dni stráveném v dešti nepopsatelný relax.

Auen 

Zbytek dne, ani následující ráno nevpadají vůbec povzbudivě. Vlhko se spojilo s chladem, déšť není už tak prudký, zato vytrvalý. Na náladě nepřidá ani nemožnost vařit a pohodlně se venku usadit. Ležet, byť v prostorném stanu (každý má svůj), s přibývajícími hodinami přestává být pohodlné. Jdeme získat nějaké informace do recepce. Velice milá majitelka kempu nás nechá na počítači prozkoumat meteorologické prognózy z různých zdrojů, ale všude to vychází stejně. - Brázda nízkého tlaku s nevyzpytatelnou vlnící se frontou nad alpskou oblastí nedává v nejbližších dnech naději na jakékoli zlepšení počasí. Rozhodnutí padne celkem rychle a jednomyslně – balíme a jedeme domů.

 

 Počasí v Čechách také není nejlepší, ale vyhlídky jsou podstatně lepší než v Alpách. Ruším na dva dny dovolenou, poté, když už je předpověď jednoznačné optimistická vyrážíme s Přecedou směrem na Krkonoše. V kempu Liščí farma u Vrchlabí je s denním předstihem zbytek skupiny a už mají nějaké kilometry za sebou. Počasí slunečné, kemp prázdný s čerstvě posečeným trávníkem, vše vypadá, že bychom mohli cyklistickou dovolenou důstojně dokončit i v Čechách. Kola jsme nechali u Pavla v autě, tak jak jsme je v Rakousku naložili. Někdo z kluků mě upozorňuje, že se mi netočí kola, ale neberu to vážně. Až po vytažení z auta zjišťuji, že těsnost ložisek náb Campagnolo (vyráběných na Tchaj-wanu), nebude nejlepší. Vydatný alpský déšť a třídenní stání v autě dokázaly z točivých částí udělat netočivé. Vše vyřeší důkladný proplách WD sprejem.

Stany sice stavíme nadvakrát, kvůli dodržení jakéhosi nedefinovaného vymezeného prostoru, nicméně posunutí se asi o metr správce liduprázdného tábořiště uspokojí. Zárodek potencionálního sporu jsme zažehnali, vyrážíme na etapu.

 

- Jizerský okruh

Jablonec nad Jizerou – Szklarska Poreba – Swieradow-Zdroj – Hejnice – Smědava – Vysoké nad Jizerou - Vrchlabí

 Příjemná cyklistika za příjemného počasí na česko-polském pomezí. Lehký nekomfort na rozbitých, případně opravovaných silnicích převážně na polské straně. Moc pěkné a za příznivých okolností i příjemné stoupání je z Hejnic na Smědavu. Potom sjezd a na rovinatých úsecích pokusy o vystupňování. Po příjezdu do kempu trochu zarazí nepřívětivé sprchy ve stylu dávno minulých let s extrémně krátkým, placeným intervalem teplé vody. Beru to ale jako osobní zhýčkanost z rakouského pobytu.

Smedava 

 

- Krkonošský okruh

Svoboda nad Úpou – Pomezní boudy – Lubawka – Trutnov – Vrchlabí

 Počasí se stabilizovalo, tak po delším rozjezdu podhůřím se dostáváme do centra Krkonoš. Výjezd na Pomezní boudy je klidný, užíváme příjemné okolní krajiny. Pohodu ještě umocňuje tradiční kapučíno v „passu“, tak jak jsme navyklí z Alp. Cesta Polskem je možná ještě o něco více rozbitá a o něco méně záživná než včera. Povětšinou roviny v otevřené krajině. Zajímavější to je po přejezdu hranic směrem k Žacléři, kde už je zase známá krkonošská krajina.

Pomezni

 

- Zlaťák

Jilemnice - Mísečky – Vrbatova bouda tam a zpět

 Po dvou, resp. třech dnech jsme objeli hlavní, co kraj dává – Krkonoše i Jizerky. Tras by se dalo najít pochopitelně více, ale už by se jednotlivé úseky opakovaly. V akčním rádiusu máme ještě jeden cíl. Zlaťák, Zlaté návrší, Vrbatova bouda – to jsou názvy pro jedno z nejkvalitnějších silničních stoupání v Čechách. Zpětně jsem dohledal jeho „alpské“ parametry – z Jilemnice 900 výškových metrů na 23,5 km.  Již několikrát absolvovaný, rovinatý přesun z Vrchlabí do Jilemnice lze považovat za všeobecně přijatelný rozjezd, pozvolné stoupání z Jilemnice k Dolním Mísečkám nenásilně připraví tělo na prudší výjezd přes Horní Mísečky až k Vrbatově boudě. Někde v polovině tohoto hlavního kopce vjíždíme do mraků a lehká mlha nás provází až na konec stoupání. Nahoře, kromě větru je i citelná zima, takže pro sjezd, stejně jako v Alpách, navlékám všechny „zimní“ doplňky co mám po kapsách. Jinak stoupání je to příjemné, milosrdné a vede moc pěknou krajinou – pokud je vidět. Kopec lze bez obav přidat i k delším etapám, absolvoval jsem ho na 200km okruhu a českobrodští cyklisté si ho pravidelně dávají systémem start-cíl v domovském městě (asi 250km). Sjez díky mlze, chladu a i dost rozbité silnici u Míseček, není nic moc. Navíc Pavla začíná pod kopcem intenzivně bolet problémový zub. Zpět se vracíme relativně svižným tempem po známé cestě, víceméně pohromadě. Závěr této etapy je spojen s jednou veselou příhodou dokreslující rozpačitý pobyt ve vrchlabském kempu. K tábořišti jsme dorazili lehce roztahaní, já na konci. Závora u recepce otevřená, všichni projeli, před sebe ještě pouštím nějaké auto a pokračuji v pohybu. Najednou si periferně všímám klesající červenobílé tyče. Ani nestačím reagovat a už cítím ránu do hlavy a do těla se opírající chladný kov. Hliníkový profil neměl vůči mé rozjeté devadesátikilové hmotě šanci. Než se zastavím, stačím tělem nevratně ohnout závoru pod úhlem 45 stupňů a zůstanu na ní viset. Asi zajímavý pohled. Ještě než se stačím z této složité polohy uvolnit, slyším řvát pravděpodobného majitele/správce kempu požadujícího úhradu škody. Jednoznačně ho odmítnu, ale díky lehkému otřesu se mi nechce situaci dále ofenzivně řešit. Něco najeto máme, Pavla bolí zub, mě modřiny od závory, balíme, jedeme domů – bránou už bez závory.

Zlatak