2011

17.– 25.6

Zernez

 

 

Kemp: CUL Zernez

cul

Švýcarsko volíme pro základní tábor poprvé. Teoreticky má místo své nevýhody – 102 srážkových dnů v roce (vlhko), výška přes 1400m (zima), jiné platidlo než Euro (skryté draho)…, to vše je ale zanedbatelné před možností prvotřídní cyklistiky. Vcelku náročné cyklistiky. V dosahu jsou atraktivní cíle jak na švýcarské straně, tak i v Itálii a Rakousku. S Fidem a Kmocháčkem dorážíme s jednodenním zpožděním, Pavel s Přecedou mají k dobru už jeden slušný kopec – Flüelapass (2383m). Také již příjezd je z cyklistického pohledu zajímavý. Ještě na rakouském území nás předjíždí a posléze i zastavuje policista na motorce. Vzhledem budí respekt důstojníka Bundeswehru, ale celkem přátelsky nám vysvětluje, že se asi hodinu zdržíme kvůli nějakému závodu na kolech. Že to není jen „nějaký“ závod nám začíná docházet u prvních doprovodných vozidel oznamujících ampliony průběžné pořadí. Následuje dlouhá kolona včetně jakýchsi alegorických vozů – zkrátka už před příjezdem cyklistů celkem velká show. O co byl průjezd doprovodné kolony delší, o to kratší byl průlet závodníků. Prohnali se ve dvou skupinách, bez možnosti někoho rozeznat, maximálně tak dresy známých stájí. O profi závod Tour de Suisse / Kolem Švýcarska nepřišli ani Přeceda s Pavlem, ti ho zastihli přímo ve stoupání na Flüelapass.

tour

 

První den cyklistiky je bez cyklistiky a dokonce téměř bez pohybu. Od rána je zima, mlhavo s občasným deštěm. Veškerá aktivita se scvrkává do návštěvy nedalekého Zernezu, zbytek dne trávíme poleháváním ve stanech a vařením mezi dešťovými přeháňkami.

zernez

 

-   Livigno

Zernez – tunel Livigno - Passo Forcola (2315m - Passo Berninia(2328m)- St. Moritz

 Druhý den vypadá podstatně optimističtěji. Proti modré obloze a zelenému trávníku se efektně vyjímají lehce zasněžené hory. Je zima, ale počasí vypadá stabilně. Můžeme se bez obav pustit do etapy s dvěma dvoutisícovými kopci. Jsme trochu limitovati časem, kvůli jednomu specifiku tohoto okruhu – ze Švýcarska, od severu, je Livigno dostupné pouze úzkým, kyvadlově jednosměrným tunelem. Cyklisté tam nemůžou, ale přes léto jezdí shuttle bus opatřený přívěsem na kola. Z Zernezu k portálu tunelu není daleko, jen to znamená hned za městem začít stoupat a přehoupnout nějakých 350 výškových metrů. Lehce nás to zdrží a přijíždíme k přepravnímu minibusu za skupinou pravděpodobně místních cyklistek. Jejich kola obsadila většinu míst na nosiči, pro řidiče to však není problém a vměstná nás i s koly do autobusu. Po chvíli nepohodlné jízdy tunelem vystupujeme na břehu dlouhatánského Lago di Livigno.

livigno buslivigno

 Silnice se táhne kolem jezera, potom pokračuje širokým údolím Livigna téměř po rovině. Takový optimální rozjezdový úsek, kdybychom zde začínali. Výraznější stoupání začíná až po nějakých dvaceti kilometrech. Nic prudkého, žádné serpentiny jen táhlé zatáčky s velkými poloměry. Těsně před Passo Forcola se sklon zvětší, ale i tak lze považovat stoupání na toto více jak dvoutisícové sedlo za celkem pohodové, alespoň od Livigna. Druhá strana, kterou absolvujeme ve sjezdu je prudší. Na Passo Forcola končí Italská bezcelní zóna a znovu se ocitáme ve Švýcarsku. Sjezd je rychlý a během chvíle stojíme na křižovatce se silnicí Tirano – St.Moritz s kdysi již absolvovaným sedlem Berninapass.  Počasí stále přeje a přejet sedlo Bernina je výrazně příjemnější než při minulé dešťově-větrné zkušenosti. Po sjezdu do údolí je v dlouhém oblečení až příliš teplo, což je při letošní akci poměrně vzácné. Do Zernezu nejedeme přímo, ale odbočíme shánět cosi praktického, už nevím co, do Svatého Mořice. V luxusních krámech to pochopitelně nemají, ale alespoň se podíváme do trochu jiného světa.

moritz

 Návrat do Zernezu je příznivě nakloněná rovina, takže se jede rychle. Fido překročil svoji optimání rozjezdovou hranici, která je někde za stovkou kilometrů, a nasadil tempo, kterým skupinu nekompromisně potrhal.

 

-   Stelvio nadoraz

Zernez – Ofenpass/Fuorn pass (2149m)- Santa Maria – Glurns Prad/Pratto – Passo Stelvio (2758m)- Umbrailpass(2501m) Santa Maria - Offenpass

 Při pražském plánování této etapy musel vládnout nekriticky optimistický duch, případně sebevědomí podpořené dávkou alkoholu. Objet okruh s dvoutisícovými sedly Ofenpass – Stelvio – Foscagno – Eira a ještě stihnout shuttle bus tunelem z Livigna bylo zjevně mimo realitu. Při odjezdu z kempu tomu možná ještě někdo věří, skvělá nálada je i na Ofenpassu. Za slunečného počasí se pouštíme do dlouhého sjezdu k italskému Pratta/Pradu. Na necelých 40 kilometrech ztrácíme přes 1200 výškových metrů. Z italských rovin se do hor tlačí horký vzduch a mezi jabloňovými sady za Glurmsem je už celkem nepříjemné horko. Pavla tady postihne nekomplikovaný defekt, tak se bez znatelného zdržení přesouváme přes Prad na začátek gigantického stoupání. Více jak 1800 vertikálních metrů v 48 zatáčkách. Bez obav se do toho pouštím, vždyť jsem to už jel a byla to celkem pohoda… Je fakt, že tenkrát jsem neměl v nohách 60 kilometrů a stoupání na dvoutisícový Ofenpass, ale to si nepřipouštím. Začal jsem s optimismem, ale už někde u tornate 33 (serpentiny se číslují od vrcholu sestupně) je mi jasné, že to bude těžký boj. Zkouším do sebe dostat co nejvíce energie z tyčinek a ionťáku, ale jediný efekt je že mi brzy zásoby dochází. Chvíli se trápíme společně s Fidem a Kmocháčkem, ale mají přeci jen více sil a postupně se mi vzdalují. S přibývající výškou nastupují stavy, které znám z mé první dvoutisícovky na Glockner tj. fialové spirály před očima, ke kterým se přidávají křeče do obou nohou. V tomto rozpoložení se pomalu posouvám od serpentýny k serpentýně až za stavu dokonalého vyčerpání konečně dorazím do sedla. Nepříjemná zima, vítr, kapky deště, žádný jarmark a prosluněná pohoda jako minule. Mentálně jsem hodně u dna, vážně uvažuji o tom vzít si ve švýcarské Santa Marii hotel a přenocovat. Zbytek výpravy na mě čeká u již několikátého čaje v bufetu. Rychle do sebe dostanu kolu s nějakou sladkostí a k velké radosti majitelky podnik opouštíme. Zmínka, že bychom jeli jinou trasou než tou nejkratší, kupodivu nepadne.  Na studený sjezd tělo reaguje klasickou vibrací, nicméně se podaří bez potíží překonat hlinitý úsek silnice i prudký dojezd do Santa Marie, kde jsem minule zničil zadní kolo. Fyzicky jsem na tom bídně, ale morálně mě to povzbudilo. Souhlasím s tím, že budu sólo pokračovat, ostatní vyrazí napřed, Pavel se vrátí autem a cestou mě naloží. Dlouhé, táhlé stoupání směrem na Ofepass absolvuji hodně opatrně, abych se vyhnul dalším křečím. Pravidelným, ale zoufale pomalým tempem se dostanu až pod serpentýny Ofenpassu ale Pavel s autem stále nikde. Krátce si odpočinu a dávám se do boje s kopcem. Tak se stane, že v zmordovaném stavu znovu vyjíždím nad 2000m , posléze i do samotného sedla. Usadím se na nějaký betonový kvádr kde v příjemném, teplém pozdním odpoledni uvažuji o další cestě. Je mi jasné, že ani v dlouhém sjezdu nezregeneruji a celkem výrazný výhup, který je za odbočkou k Livignskému tunelu, mě zase dorazí. Nechce se mi do toho, ale naštěstí se objevuje Pavel. S povděkem a bez jakýchkoli výčitek svědomí nakládám kolo do auta. Tedy již podruhé dokončuji etapu pomocí motoru a pochopitelně díky Pavlově záchranářské empatii. Zajímavé, že v tom vždycky bylo zapletené Stelvio…

stelvio

 

-   Flüela Pass

Zernez – Susch - Flüelapass(2383m)- // Davos a zpět

Relativně krátká vyjížďka na regeneraci s jedním resp. dvěma kopci. Moc si z toho nepamatuji, ale v mém případě se o obnovu sil nejednalo. Na sedle se dobrovolně vzdávám návštěvy exklusivního Davosu a obracím zpět k Zernezu. Zbytek skupiny je při síle, ten jeden sjezd/výjezd navíc s přehledem absolvují.

fluela 

-   Albula

A: Zernez – Abula Pass (2315m)- Tiefencastel – Julier Pass (2284m)

B: Zernez – Julier Pass (2284m)a zpět

 Výsledkem konjunkce mojí aktuální kondice a nedávného zážitku ze Stelvia je nechuť absolvovat více dvoutisícových sedel za etapu. Tímto pochroumaným morálním stavem znovu štěpím následující vyjížďku do dvou variant.

Vyrážíme společně údolím Engandinu za větrného počasí s občasnými přeháňkami. Tým A se ještě před St. Moritzem odděluje, zahýbá vpravo do stoupání k sedlu Albula. Přehoupne se přes více jak 2300m vysoké sedlo Albula, ve dlouhém sjezdu míjejí vlaky na spirálovité železnici a dostanou se až pod 900 výškových metrů. Z kruhového objezdu u Tiefencastelu opět nekonečně dlouho stoupají do Julier pasu. Nebyl jsem tedy v kondici, abych to dal bez zážitky devastujícího utrpení. Nicméně trasa to musela být nádherná.

Můj jednočlenný tým B posílil Fido. Pokračujeme přes St. Moritz směrem na Maloja pass, ale ještě předním odbočujeme vpravo směrem na Julier. Stoupání začíná hodně vysoko někde kolem 1900m, takže silnice je přímější, než bývá zvykem u sedel na 2000 metrů. Díky oboustranné přítomnosti třítisícových hor i vrcholovému jezeru svoji estetickou hodnotu má. Tým A, který šlape z druhé strany s téměř 1000 výškovými metry navíc, si Julier přece jen zažije citelněji. V liduprázdném sedle je zima, poprchává. V bufetu dáme vrcholové kapučíno a pouštíme se stejnou cestou do sjezdu končícího více méně až v zernezském kempu.

julier

 

-   Trojzemí

Zernez – Ofenpass/Fuorn pass (2149m)- Santa Maria –  Passo Resia (1504m)- Nauders – Scuol – Susch

Vyjíždíme do chladného, ale slunečného pozdního rána. Tělo už přivyklo pravidelné námaze. Výjezd nad Zernez, sjezd k livignskému tunelu i výjezd na Ofenpass se zdají být méně namáhavé než při cestě na Stelvio. Fido si na passu zazávodí s profi týmem Kaťuša /alespoň to tak vypadá/ a pouštíme se dlouhým sjezdem do italského Glurnsu. Vpravo odbočuje již známá silnice na Prad, my jedeme vlevo do táhlého stoupání s několika dlouhými serpentinami. Není to stoupání příliš prudké – 500 výškových metrů na 20 kilometrech – přesto je jízda širokým údolím lehce únavná, snad i trochu nudná. Poslední kilometry do Passa Resia ožví protáhlé jezero po jehož břehu silnice vede. I když Resia není úplně typické alpské sedlo, dáváme v baru u silnice vrcholové kapučíno.

resia

 Kousek za jezerem přejíždíme hranici do Rakouska. Příjemný rovný sjezd až před Nauders, kde po odbočení vlevo, pokračuje sjezd ostrými serpentinami mezi skalami. Hezký , efektní úsek. V městečku Martino se napojujeme na hlavní silnici a zároveň překračujeme hranici do Švýcarska. Odtud, proti proudu Innu, zbývá 45 kilometrů lehkého, vytrvalého stoupání proloženého několika prudšími výhupy zpět do Zernezu. Tentokrát si udržíme celý pětičlenný balík pohromadě, ale přepokládám hlavně díky solidaritě ostatních s mojí letošní chabou kondicí…