2012

20.6. – 29.6.

Bellamonte

 

Kemp: Fiemme Village

Znovu v Italii, znovu v Dolomitech na nádherném místě jak už napovídá jeho název. V zimě známé také jako lyžařské středisko Alpe Lusia spadajícího do gigantické oblasti Dolomiti Superski. V červnu je to klidná vesnice, s příjemným kempem, kde lišky dávají dobrou noc – a to doslova. Jedno nepatrné minus by tu přece jen bylo – poloha 1350 m.n.m. Toho roku jediná přístupová cesta od Predazza nás nutila vždy, ve finále etap překonávat výškový rozdíl přes 300 metrů.

 

-   Alternativa na rozjetí

Bellamonte – Lago di Paneveggio – Tesero – Passo Pampeago(2006m)– Obereggen – Passo Lavazé(1805m) – Cavalese

 

Pěkný den začíná Pavlovým defektem asi po 300 ujetých metrech, na dobré náladě to ale neubírá. Je slunečno, lehce teplo a plánovaný okruh přes passo Valles se zdá být na úvod optimální. Trochu zarážející jsou cedule informující o neprůjezdnosti silnice v tomto směru, ale nikoho to příliš neznepokojuje. V nejhorším z kola slezeme a nesjízdné přeneseme. Jede se výborně, provoz žádný, sto metrů převýšení na Laggo di Paneveggio ani nezaznamenáme. Tady se objeví zásadní problém – strmý svah spadající do jezera na jedné straně silnice, stejně ostrý svah na straně druhé a přes cestu vysoká drátěná brána. Stavební dělníci za ní, soudě podle gest, nepřipouští možnost průjezdu ani průchodu. Tady končíme. Nepotěší to už z důvodu, že dobrá polovina našich tras byla plánována právě tímto směrem. Malou naději ještě dává v mapě zakreslená tenká čára obcházející uzavřenou silnici horem. Při návratu tedy odbočíme vlevo do stoupání vedoucímu k dolní stanici lanovky střediska Alpe Luisa. Po několika serpentinách jsme na parkovišti, nicméně zjišťujeme, že žádná silnice dál nepokračuje – alespoň ne sjízdná na silničních kolech. Po krátké poradě navrhuji alternativu – sjet do Predazza, vydat se údolím Val di Fiemme směrem na Cavalese, vystoupat z Gira známé Pampeago a mírným „houpáčkem“ se vrátit přes sedlo Lavaze do údolí Val di Fiemme. Tak, alespoň podle mapy a matných vzpomínek ze zimního lyžování jsem si představoval nenáročnou, rozjezdovou etapu. První úsek je rychlý. 300 výškových metrů do Predazza i následný mírný sjezd údolím Fiemme nás rychle přibližuje pod první stoupání. Přes Pampeago na přejezd hřebenu Latemaru. V Teseru se vydáváme vzhůru vpravo, po dalších cca. 4 km u odbočky k lyžařskému centru dobíráme vodu. Jsme ve 1300 metrech a stoupání po široké silnici k Alpe di Pampeago nabírá na sklonu. Právě tady, měsíc před námi, vyhrál etapu Gira Roman Kreuziger. To tenhle kopec jeli dokonce dvakrát. Pro nás to ale na parkovišti u dolních stanic lanovek nekončí, spíše naopak. Silnice se zúží a začne zostra šplhat přes sjezdovky k hřebenu Latemaru. Když se nahoře konečně narovná, a lehce překračuje dvoutisícovou vrstevnici.

 V sedle u uzavřené horské chaty na sebe počkáme, doplníme energii a po krátké rovině se spouštíme ostrým sjezdem. Do Obereggenu je cesta hodně úzká, dobrzďovaní do zatáček dá dost práce. Z Obereggenu klesáme již pohodlněji až na křižovatku již kdysi jeté silnice mířící k sedlu Lavazé. Nacházíme se nyní na dně výše zmíněného „mírného houpáčku“. Asi časový odstup, kdy jsme tady byli naposledy, mi v paměti vyhladil jeho výškový profil. Začínáme opět na 1300 metrech a vzdálenost do více než 1800m vysokého passa je nad očekávání dlouhá.  Do Cavalese sjedeme rychle, ale návrat do Predazza mi připadne mnohem delší, než dopoledne v opačném směru. Nastoupané metry v Latemaru, mírné, ale vytrvalé stoupání údolím Fiemme i odpolední vedro – to vše předurčilo, že závěrečné stoupání do Bellamonte bude pro mě trápení. Tuhnu už v přímém úseku za Predazzem, pod serpentiny dojíždím totálně bez energie.  V zatáčkách vysoko nad sebou zahlédnu ještě někoho z naší grupy, což mi ještě odebere něco morálních sil. Na nejlehčí převod pomalu převaluji převodník. Někde u čtvrté zatáčky mě z letargie vytrhne zvonící mobil. Jsem neskonale vděčný, že mám důvod zastavit, slézt z kola a řešit nějakou pracovní bezvýznamnost. Do kempu dorážím s velkým zpožděním, kdy už ostatní uvažovali mě jet hledat.

Večer i nadcházející dny nám obohatí místní liška. Pěnu u huby nemá, přes veškerou Fidovu snahu se skamarádit, si udržuje odstup. Vyhodnotili jsme tedy, že vzteklinu snad nemá a přijali její nabídku vzájemného pozorování se.

 

-   Fiemme + Fedaia

Bellamonte – Cavalese – Castelo di Fiemme - / Avisio /

 

Ještě ráno se zaobíráme myšlenkou vyjet si na sedlo Manghen(2042m). Je to jedno z pravidelně se opakujících míst na Giro d Italia řazené jako vrchařská premie nejvyšší kategorie. Díky uzavírce silnice u Bellamonte není však možné jej nyní absolvovat v rámci okruhu. Varianta nahoru a stejnou cestou dolů není tak lákavá. Nicméně možnost necháváme otevřenou a vyrážíme znovu údolím Fiemme do Cavalese. Odtud rychlým sjezdem do Castelo di Fiemme. Průjezd městem stále z kopce po kostkách zpestřený jakousi městskou branou, širokou tak akorát aby ji bezezbytku vyplnil menší kamion. Pavel byl toho fyzicky svědkem, když se celkem rozjetý chystal na průjezd, ale zvládl to skvěle. Ke kontaktu nedošlo, ani pláště neprobrousil… Svižně, kopcem dolů pokračujeme na Mollino. Tentokrát má smůlu Fido. Postihuje ho defekt s poškozením pláště, na kterém se dál pokračovat moc nedá. S vírou, že vydrží aspoň cestu zpět, Filip obrací, já mu dělám doprovod, zbytek skupiny pokračuje směrem k jezeru Stramentizzo. Zpáteční cestu absolvujeme bez problémů i kopec do Bellamonte se mi jede o poznání lépe než včera. Teď, při psaní marně tápu v pamětí jak to tenkrát bylo, ale s dopomocí fotek si dávám dohromady, že výměnou pláště den nekončil. Znovu sedáme na kola, spouštíme se do Predazza, kde tentokrát odbočujeme proti kopci. Přes Moenu, Canazei vyjíždíme do oblíbeného sedla Fedaia. Vrcholové kapučíno, stejnou cestou zpět a přes problematický začátek úspěšně zakončujeme cyklistickou část dne.

 Přeceda, Kmocháček a Pavel nakonec Manghen vypouštějí a vydávají se podél řeky Torrente Aviso na okruh, který je měl zavést zpět ke Cavalese. Asi by to byla fajn cesta, kdyby také zde neprobíhaly stavební práce. Takhle si cyklistiku zpestřují poměrně dlouhou krosovou vložkou, ale komu by se chtělo vracet… Materiál všech vydržel bez úhony.

 

   

-   Odpočinek do Cavalese

Další den volíme jako odpočinkový. Aby den nebyl úplně bez pohybu, vydáváme se na kafe do Cavalese na kolech. Za slunečného, teplého dne, hezky nalehko, bez nacpaných kapes gely, tyčinkami a návleky. Ve městě usedáme pod slunečníky kavárny a vychutnáváme pohodu. Kofein a cukry ze zmrzliny tělu prospěly, tak cesta zpět proti mírnému kopci do Predazza i většímu kopci do Bellamonte proběhla relativně svižně. Alespoň na odpočinkový den.

Aby toho odpočinku nebylo příliš a abychom si užili skvostného počasí, hor podaří se mi vyprovokovat výšlap mezi sjezdovky Alpe Luisa. Jen Pavel rozumně šetří kolena v kempu, ostatní se vydávají do této necyklistické aktivity. Výstup je příjemný, v duchu si představuji oblast v zimě – sjezdovky žádný extrém, ale díky okolí musí být lyžování zde ohromný estetický zážitek. To je konec konců i teď začátkem léta, prochodit by se tady daly celé dny. My končíme po 700 výškových metrech a nad hranicí 2050m kde si vychutnáváme plechovku „vrcholové Plzně“. Večer další Plzně a již tradiční hovory s liškou.

 

 

-   Sella Ronda Passo Gardena (2121 m), Passo Campolongo (1875 m), Passo Pordoi (2239 m) a Passo Stella (2100 m)

 Ráno zjišťuji, že příliš blízký vztah s liškou, nebo v našem případě spíš se shánčlivým lišákem není asi to pravé ořechové. Tretry, které jsem měl volně uložené pod autem, byly vytažené, ohryzané a po liščím způsobu „podepsané“. I když jsem se na místě snažil několikerým praním boty zápachu moči zbavit, podařilo se mi to až doma silným roztokem Sava. Etapa měla tentokrát i částečně společenský charakter. Již při předchozích vyjížďkách jsme zaznamenali cedule varující řidiče před plánovanými uzavírkami silnice kolem masivu Sella a také plakáty zvoucí na Sella Ronda Bike Day. Podobně jako na Glockneru nebo Stelviu, věnují tady jeden den v roce silnici pouze cyklistům. Sela Ronda Bike Day využívá každoročně kolem 20000 převážně silničních cyklistů z celé Evropy. Trasa je notoricky známá, patří k nejhezčím Alpským okruhům – sedla Pordoi, Campolongo, Gardena a Sella ji dávají i slušnou sportovní hodnotu. V pokročilém ránu vyjíždíme do slunečného dne. Po trase trase Predazzo – Moena – Canazei dorážíme k prvnímu výraznějšímu stoupání. Serpentýny nad Canazei se jezdí většinou „za čerstva“, tak se dá kopec označit jako příjemný. Na křižovatce pod masivem Sella jsme většinou mívali možnost volby směru okruhu – buď vlevo na Passo Sella, nebo vpravo na Pordoi. Nyní bylo rozhodnuto za nás. Proudící dav cyklistů se pohyboval proti směru hodinových ručiček a nepřipadalo v úvahu jet proti proudu. Zařadili jsme se a téměř se nechali vynést na sedlo Pordoi. Tohle stoupání jsem měl vždycky rád a dnes ve všeobecné cyklistické euforii, neohrožován auty ani motorkami to byl skutečný požitek. Stejně tak ostatní sedla. Postupně, v každém údolí něco cyklistů ubylo a za posledním passem Sella nás začala míjet první auta, pro které se okruh otevřel po 15. hodině. Tento den byl zase nový zážitek na starém známém, mnohokrát již jetém okruhu.

 

 

-   Ve dvou skupinách…  Bellamonte - San Pellegrino(1918m)- Passo Valles(2032m)/ Rifugio Cima Uomo (2030m) – Karerpass(1745m)

 

Přeceda před lety prohlásil – „Na toho Pellegrína mě už nikdo nedostane“ a pak ho jel, pokaždé když jsme se mu jen trochu přiblížili. Proto ho na dnešek zařazujeme a hned dvakrát. Z obou stran. Kvůli výše zmíněné uzavírce, je to jediná reálná možnost jak se podívat na dosud nepoznané Passo Valles. Šance na okruh není, znamená to ne příliš populární návrat stejnou drahou. Cesta do sedla směrem od Moeny je mírnější. Nejede se mi zle, ale morálka na opětovný výjezd z druhé strany tohohle kopce s dalším dvoutisícovým sedlem v nohou, se pomalu vytrácí. Nahoře mám jasno, dál nejedu. K mému lehce sabotérskému postoji se přidává Fido, dělíme se a necháváme silnější, tříčlennou skupinu zmizet v prudkém sjezdu. Musel to být silný zážitek alespoň podle večerního vyprávění – rychlý sjezd z Pellegrina, táhlé stoupání na liduprázdné passo Vallez. V sedle chata s velkou malbou bernardýna na stěně a živým bernardýnem sedícím pod ní. Potom v opačném pořadí sjezd a výjezd ukrutným stoupáním zpět na Pellegrino. Určitě krásné, ale fyzicky i morálně náročné. Naopak, naše dvoučlenná skupina vychutnává pohody vybojovaného, téměř dvoutisícového passa. Dolů se nám ještě nechce, tak využijeme úzkou, asfaltovou cestu stoupající strmě kamsi vzhůru. Asi po sto výškových metrech projedeme tunelem a ocitáme se u uzavřené chaty Rif. Cima Uomo.

 Na terase relaxujeme a užíváme panorámat nad i pod námi. Den ještě zdaleka nekončí, posíleni odpočinkem se po sjezdu  na křižovatce u Moeny obracíme do mírného stoupání směrem na Canazei. Tam až nedojedeme, ve Vigo di Fassa odbočíme vlevo do stoupání na Karerpass. Po 450 výškových metrech dosáhneme dnes druhé, byť ne dvoutisícové sedlo. Po obhlídce lyžařského střediska se pouštíme stejnou cestou dolů až do Predazza, za kterým nás čeká závěrečný výstup na Bellamonte. S ním, se kupodivu nohy i hlava stále lépe vyrovnávají.

 

 

 

-   Něco na závěrečné vyjetí (Redebusek)  Bellamonte – Cavalese – Molina di Fiemme – Passo del Redebus(1455m)

 

Je tu poslední den letošní alpské akce. Těla se částečně přizpůsobila pravidelné zátěži, částečně toho mají už dost. Na závěr by to chtělo nějakou pohodovku. Počasí stejně jako předchozí dny přeje, proto by bylo příjemné užít si sluníčka v nižších polohách. Pavel v mapě objevil trasu údolím, podle vody oživenou závěrečným krátkým výjezdem na nevysoké sedélko Redebus. To, že ve srovnání s dvoutisícovými obry je malé nevadí, překřtili jsme si ho na Redebusek. Po známé trase přes Cavalese, Molinu kopírujeme na úbočí řeku Torrente Avisio. Slunce tady už slušně připaluje, vždyť jsme klesli pod 850m. S klesáním je už ale konec, u vesnice Sover nabírá cesta směr vzhůru do úbočí. Stoupání je to poměrně prudké, tak na nedlouhém úseku ke křižovatce Montesover získáme 300 výškových metrů. Tady také čekáme na Fida, který nemá dnes asi nejlepší den. Poznáváme to po jeho příjezdu. Nelichotivě se vyjadřuje o cestě, počasí i o tom kdo trasu vymyslel. Pokračování dává možnost zklidnění i oddechu, silnice se jen lehce vertikálně pohupuje až za město Centrale. Tady se prudkou zatáčkou – vracečkou odděluje cesta na vlastní Redebus. Hned za křižovatkou nabírá tak ostrý sklon, že ani nestačím přehodit a nájezd si zopakuji. Kondici kopce potvrzuje dopravní značka kousek za posledními domy – uvedených 10% stoupání mi připadne dost podhodnocené. Po několika stovkách metrů další značka hodnotu koriguje na 12% a zanedlouho ještě jednou na 14%. Ze začátku se stoupá lesem, kde je dusno, po vyjetí na otevřené horské louky vedro ještě násobí sluneční paprsky. Za poslední zatáčkou se silnice narovná, konečně ztratí sklon, objeví se v sedle horská chata. Stín pod slunečníky, pohodlné posezení, místo tradičního vrcholového kapučína objednáváme pět piv. Teď si dosytnosti vychutnáváme pohodu založenou na kontrastech. Redebusek potvrdil známou pravdu, že v Alpách se nemá podceňovat žádné sedlo – a už vůbec ne pokud zdaleka nedosahuje magických 2000m. Návrat po stejné trase okořenil rychlý sešup do Moliny a už dost protivné stoupání do Cavalese. Nakonec pochopitelně 300 metrů převýšení do Bellamonte, pro letošek naposledy.