2013

16.6. – 22.6.

Kötschach

Kemp: Alpencamp

 

kemp

Po krátké pauze se vracíme do rakouské části Alp, i když ne tak úplně. V dosahu je italská hranice a za ní jeden legendární kopec, kam se chystáme vydat. V Kötschachu je fajn. Upravený kemp, milí, vstřícní a také pracovití lidé. Pracovití tak, že už za rozbřesku se vydávají se svými traktory na louky a občas v kempu někoho předčasně probudí. Na druhou stranu se jim není co divit, protože ve vedrech, která tohoto roku panovala, bylo časné ráno jediným snesitelným obdobím na práci.

S Fidem přijíždíme, kvůli nějakým, již zapomenutým povinnostem s dvoudenním zpožděním. První část naší pětičlenné skupiny má už objety dvě etapy. Při druhé z nich, na přejezdu z Hermagoru do Itálie si Kmocháček poničí fungl nová kola, ale zdravý a pojízdný zůstává. Takže vlastně štěstí.

 

-   Aklimatizace k jezeru  Kötschach – Hermagor – Neusach (Weissensee) – Greifenburg - Oberdrauburg

Ve velmi pozdním dopoledni vyrážíme všichni společně údolím Gailu směrem na Hermagor. Po celkem svižných kilometrech Pavel, Přeceda a Kmocháček odbočí k hřebeni na italské hranici. To proto aby dali technickou závadou přerušenou etapu z minulého dne. S Fidem pokračujeme až do Hermagoru, kde zahýbáme vlevo do rakouského vnitrozemí. Už v Gailtalu bylo slušné vedro, tak jen doufáme, že s přibývající výškou teplota opadne. Lehce stoupáme po Weissenseestrasse až za vesnici Weissbriach. Tam sklon přiostří a povolí až na sedle Kreuzberg. Je to nejvyšší silniční přejezd Gailtallsjých Alp, byť má jen 1074m. Vítr v zádech máme už od Hermagoru, ale tentokrát jízdu moc neulehčuje. Jedná se totiž o horký fén, který má stejnou rychlost pohybu jako my. Neosvěžuje, nevysušuje pot, jen evokuje pocit pohybu v horkovzdušné troubě. Pochopitelně v sedle se teplota nelišila od teploty v údolí. Marné byly i naděje na osvěžení v jezeře Weissensee. Cesta kolem něj je estetický zážitek, za odbočení z hlavní cesty to určitě stojí, jen je zde poměrně rušno a okolí připomíná spíše lázně. Stín pro odpočinek a občerstvení jsme nakonec našli v altánku na konci cesty v Neusachu. Tahle část cesty jednoznačně napověděla, v jakých podmínkách budeme jezdit v příštích dnech. Vracíme se na hlavní silnici kde sjezd do Drávského údolí dává alespoň dočasné osvěžení. Proti proudu Drávy až do Oberdrauburgu se zase pečeme ve vlastním potu. Těsně před odbočením k téměř 400 m vysokému přejezdu objevujeme stánek se studeným pitím. Ochlazeni zevnitř  v protivětru se serpentýny k sedlu Gailbergsattel (984m)stoupají o poznání příjemněji. Aklimatizační túru ukončuje už jen sjezd do Kötschachu.

 

 

-   Nedokončená Glockner Hochalpenstrasse z jihu  Kötschach – Oberdrauburg – Lienz – Heiligenblut a zpět

Že bude horký den naznačuje již čilý provoz traktorů místních farmářů ženoucích se za časného rána kosit trávu. Naše stany jsou sice odděleny od silnice hustým pámelníkem, ten ale jako zvuková izolace nefunguje. Proto možná i dříve vylézáme ze stanů a zahajujeme ranní procedury. S Fidem jsme ještě o něco rychlejší, proto vyrážíme s mírným předstihem. Cestou se někde potkáme, minout se nemůžeme, si myslíme. Přehoupnout hřeben na Oberdrauburg, potom dlouhá rovina proti proudu Drávy před Lienz a zahájit stoupání na 1209 m vysoký Iselberg pass. Nijak se neženeme a očekáváme, že nás, co nevidět dojede zbytek skupiny. Nestalo se tak ani při stoupání, ani při sjezdu ze sedla. Zastavujeme tedy u odpočívadla s pěkně upraveným pramenem. Studená voda přichází vhod, protože teplota už přehoupla třicítku. Je nám záhadou, že ani po hodné chvíli se nikdo neobjevuje. Nečekáme dále a pokračujeme na Heiligenblut s nadějí, že s přibývající výškou začne klesat teplota. Marně, protože jižní föhn v zádech, nás opět uzavře do jakéhosi horkého pytle. Silnice stoupá mírně, přesto zdá se být nekonečná a nekonečně únavná. V první zatáčce u Heiligenblutu konečně potkáváme zbytek naší grupy, nečekaně v protisměru. Někde u Lienzu objevili zkratku, tak nás nevědomky předjeli. To, že se vracejí z Hochtoru, kam jsme plánovali jet, nám hned vyvrátili. U nedaleké mýtnice to obrátili a kvůli vedru už dál nejedou. Bez velkého váhání jsme se s Fidem přidali. Zbytek vody v lahvích dosahoval teploty právě uvařené polévky. Bylo neskutečným blahem dát si sklenici ledové koly pod slunečníkem nedaleké restaurace. Cestou lehkým klesáním pod Iselbergpass nás horký protivítr a alespoň symbolicky ochlazuje, přestože Kmocháčkův computer už ukazuje přes 40 stupňů.

vedro

 Příslib ochlazení dává černá obloha před námi. Kopec stoupáme každý svým tempem. Doufám v déšť a ten skutečně přichází dokonce ve formě silné bouřky. První kapky zvedly z rozžhavené silnice horkou páru, která doslova vyrazila dech. Bouřkou pokračuji do sedla, kde na mě z autobusové čekárny volá Fido schovaný před deštěm ještě s několika německými  motorkáři. Chvíli s nimi postojíme, přečkáme největší průtrž.

iselberg

 Relativně příjemně promočení se pouštíme do sjezdu. Po pár stech metrech se ocitáme na suché silnici a zase se fénujeme v tropickém protivětru. V půli kopce se potkáváme s Pavlem, Přecedou i Kmocháčkem zbavujících se v už opět nastalém vedru pláštěnek. Já ji ani nevytahoval, ale je mi jasné, že než se dostaneme rozžhaveným Dravatallem k odbočce na Kötschach budu téměř suchý. Mám přesvědčení, že tahle vyjížďka posunula práh mojí tolerance na teplo výrazně vzhůru, od „dob Kötschachu“ horko prostě lépe snáším. Stačí si vzpomenout…

 

 

-   Rozbitý Lesachtal   Kötschach – Oberdrauburg – Lienz – Tassenbach Kartitscher Sattel (1525m) – Maria Luggau

 

Kdysi jsme s Fidem tento okruh již absolvovali, jen v opačném směru. Profilem nijak náročný, stoupání do sedla jediné, nepočítám-li přehoupnutí k Oberdrauburgu.

laas

Až před Lienz kopírujeme včerejší trasu. Jak z minulosti již víme z Lienzu do Toblachu vede pohodlná Drávská cyklostezka v asfaltovém provedení. Ve městě na ni najíždíme. Sice jedeme proti proudu řeky i většiny cyklistů, nicméně stín stromů a vodou chlazený vzduch slibuje příjemnou jízdu. Tak to skutečně je, ale jen pár kilometrů za Lienz. Z ničeho nic je stezka přehrazena plechovým plotem a pokračovat se dá jen po nezpevněné lesní pěšině.

dravaradweg

 Teprve teď si vzpomínám, že jsem v zimě zaslechl zprávu o mohutném půdním sesuvu v této oblasti. Opatrně se přesuneme po lesní cestě na hlavní silnici. Po několika kilometrech za závalem opět na cyklostezku najíždíme a pokračujeme až do Tassenbachu. Vedro už zase dělá své, jízda je to utahaná, malátná. Třicetikilometrový úsek, který jsem měl ve vzpomínkách jako příjemné svezení byla teď nuda. Z letargie trochu vytáhne stoupání kolem Sankt Oswaldu do nejvyššího bodu trasy na Kartitscher Sattel. Není náročné, ale v horku a otevřeném terénu dost únavné. Odtud silnice zvlněným způsobem ztrácí výšku až do Kötschachu. Vede nádherným údolím Lesachtal mezi loukami se spoustou dřevěných seníků.

lesach

 Na co ale z Rakouska nejsme moc zvyklí je kvalita povrchu. Jak se blížíme k Maria Luggau je stále horší a horší. Za tímto poutním místem je už tak rozbitá, se stěží hledá optimální stopa. Sjezdy jsme si moc neužili, ale zase alespoň na chvíli zmizel útlum, v jehož duchu se nesl celý den.

 

-   Volný den  /  Plöcken Pass (1357m)

 

Opět horké počasí, ale teď ho využíváme tím nejlepším způsobem – u vody, resp. ve vodě. Kötschach má hezké koupaliště s krytým i otevřeným bazénem. V plné síle pěti mužů tam vyrážíme.

bad

 Asi jsme zaujali specifickým cyklistickým opálením, tj. bílá těla, hnědé končetiny – počasím minulých dnů zvlášť výrazně vyvedené. Dokonce nahlédnutím ke krytému bazénu plného řvoucích školních dětí způsobujeme hrobové ticho.  Navečer, po příjemně stráveném dni, mě ještě svrbí nohy po cyklistice, a tak si vyjíždím k nedaleké italské hranicí na sedlo Plöckenpass

 

-   Zoncolan  Kötschach – Plöckenpass (1357m) – Paluzza – Ovaro (tým A)/Sutrio (tým B) – Zoncolan (1750m) – zpět přes Paluzzu

 

V dojezdové vzdálenosti na italské straně máme legendární kopec celým jménem Sela Monte Zoncoan, známý především z Gira. Pokusit se o něj je neodolatelná výzva i za cenu, že se budeme vracet stejnou cestou.

Ráno si zopakuji moji včerejší kondiční vyjížďku na Plöckenpass. Z Kötschachu je to příjemné stoupání míjející památní místo z 1. světové války, před sluncem většinou chráněné stromy a celkem dlouhou galerií. Sjezd na italskou stranu množstvím pod sebe naskládaných serpentýn už více připomíná vysokohorskou silnici.

plockenpass

 Není to však nijak dlouhý úsek, u řeky se silnice narovná a pokračuje mírným klesáním až do Paluzzy. Kousek za městem se naše cesty rozdělují. Asi nemám dostatek vůle objíždět kopec (Zoncolan) a stoupat na něj z druhé strany. Přidává se ke mně Fido, odbočujeme na Sutrio. Zbytek skupiny míří dále na Ovaro. V Sutriu začíná „méně náročný“ výstup na Monte Zoncolan. Převýšení je podobné jako z Ovara, jen je o 4 kilometry delší. Široká silnice stoupá lesem pravidelnými serpentýnami a pravidelným sklonem. Až příliš pohodlné dobývání legendárního kopce. Překonáváme takto 650 výškových metrů. Pohoda končí společně se silnicí u parkoviště lyžařského areálu. Dále pokračuje jen úzká asfaltová cesta. Projde napříč jakýmsi domem a nabere směr přímo proti svahu sjezdovky. To už je ta brutalita, kterou je Zoncolán proslulý. Na 3,5 kilometrech nabereme 450 metrů výšky. Úseků, kde se dá jet v sedle tady moc není. Nahoře je klid, pusto, prázdno.

zoncolan

 Vrcholové kapučíno dáme na zpáteční cestě na horské chatě asi kilometr pod vrcholem. Přeceda, Pavel a Kmocháček si to z druhé strany také užili. Co u nás trvalo 3,5 km, u nich celých osm. Navíc se mazaně vyhnuli pohodlnému sjezdu od parkoviště, a pokračovali jakousi kozí stezkou s téměř nebrzditelným sklonem až do Sutria. Monte Zoncolan byl pro všechny hodnotnou tečkou za letošním alpským působením.