2014

18.6. – 23.6.

Cortina d´Ampezzo

Kemp: Olympia

Dolomity jsou osvědčenou volbou, byť oblast máme celkem projetou, je cyklistika tady vždy velkým zážitkem. Naplánována máme známá dvoutisícová sedla, ale i zatím nejeté jižnější oblasti.

 

-   Rozjezd s jedním (dlouhým) kopcem  Cortina – Pieve di Caldore – Auronzo – Passo Tre Croci (1805m)

 Hned po vjetí do Cortiny mě překvapila nedobrá kvalita sinice. Výmoly, trhliny v asfaltu a celkem hustý provoz ve mě moc dobrý pocit z kdysi olympijského města nevyvolávají. Ještě trochu optimismu mi odebere hluboký vryp v zadním ráfku, který si způsobuji po zapadnutí do jedné z trhlin. Silnice až do Pieve stále lehce klesá, svižná jízda s pěknými výhledy na ostré skály mi náladu zase vrací. Asfalt je na rozdíl od města o něco lepší ale provoz zůstává celkem živý. Nevím, jestli tehdá ještě nebyla, nebo jsme o ní jen nevěděli, ale mezi Cortinou a Pieve je natažená komfortní asfaltová cyklostezka s povrchem podstatně kvalitnějším, než má silnice. Tak to bylo alespoň o čtyři roky později, kdy jsme se v oblasti znovu pohybovali. Pro přesun mezi městy je to ta lepší varianta, a to i na silničních kolech. Za Pieve po spadnutí do údolí Caldore začíná nevýrazné stoupání podél řeky až do Auronza. Tady nám začíná jediný, zato dlouhý kopec. Do sedla Tre Croci to je necelých 30 kilometrů, kde nabereme zhruba 1000 výškových metrů. Začátek je pozvolný, postupně se sklon zvyšuje. Krátký odpočinkový úsek nastane za křižovatkou Tre Croci/Missurina před závěrečným stoupáním do sedla. Potom už jen sjezd do Cortiny a pár kilometrů do kempu za městem. Ráfek se podařilo nedestruktivně zabrousit, takže povedená rozjezdová etapka.

 

-   Cortina – pso.Falzarego(2105m) - pso.Valparola(2168m) - Badia–La Villa - pso.Furcia(1789m) – Olang – Toblach

 Okruh jsme absolvovali s Fidem v roce 2008, jen z jiného výchozího místa a v opačném směru. Vyjížďka je to hodnotná, jak délkou, tak převýšením. I první stoupání hned za Cortinou je nám dobře známé, jen ho navíc zpestřují stavební práce na silnici. Projíždíme skalním tunelem, míjíme odbočku na passo Giau a celkem za čerstva se ocitáme na Falzaregu. Další sedlo Valparola - stále ještě do kopce, ale už jen o nějakých 60 metrů výš. Sjezd do Badie je rychlý, svižný je i přesun lehce klesajícím údolím. Když se po pravé ruce objeví sjezdovka Picculin, nejstrmější ze ski resortu Kronplatz, je mi jasné, že se blíží stoupání na passo Furcia. Sedlo sice nedosahuje dvoutisícové výšky, přesto zasluhuje respekt. Když už ne 750 výškovými metry získanými na dvanácti kilometrech, tak záludným profilem. Utahuje a dost. Od odbočení z hlavní silnice do San Vigilia je to celkem pohoda, až na krátké hupy, něco kolem 5 procent. Z Vigilia do Corte má silnice snahu se ještě více položit, ale pak už to začne 10 procenty, po vjetí do 4 serpentýn se objeví 15% a v závěrečném rovném úseku problikne i 17%. Osvobodí nás až tunel před zimním střediskem, kde sklon opadne. Vlevo se objevuje lesní cesta, po které jsem kdysi stoupal až ke zvonu na Kronplatz. Na tuhle štěrkovou brutalitu bych teď neměl dostatek odhodlání. Je velký rozdíl si ho vyjet jako jednorázovku ze San Vigilia nebo v rámci výživného okruhu se slušnou porcí kilometrů před sebou. Naštěstí nikoho nenapadne se na kopec ověnčený několika dojezdy Gira vydat a pokračujeme rovně. Už jen pár set metrů snesitelného stoupání a jsme v sedle. Kromě označení zde není nic – ani hospoda, ani parkoviště, ani výhled. Následuje sjezd po úbočí Kronplatzu přes Olang až na hlavní silnici spojující Bruneck s Toblachem. Je to dost nezáživná, frekventovaná a trvale mírně stoupající záležitost. Jediné, co cestu trochu oživí je průjezd vesnicí Welsberg, když objíždíme tunel. V Toblachu odbočujeme na Cortinu a po podstatně příjemnější silnici pokračujeme ke kempu. Absenci vrcholového kapučína na trase kompenzujeme s Fidem alespoň posezením na terase „ristorante“ u jezera Durrensee. Dobré kafe, efektní výhled na Monte Cristalo v západu slunce a ustupující výškové metry fungují při návratu do kempu jak endorfinový koktejl.

 

 

-   Dolomitská klasika Cortina – pso.Giau(2236m) – pso.Falzarego(2105m)

 Nádherný okruh v srdci Dolomit s nulovým výskytem hluchých míst. Sportovní hodnotu dodávají dvě více jak dvoutisícová sedla. Vše na trase je buď do kopce, nebo z kopce. Taková je stručná charakteristika okruhu. Úvod etapy je stejný jako včera přes Cortinu a po Pocol. Ještě v serpentinách za Cortinou se nám cyklistika připomene i svojí odvrácenou stranou. Míjíme početnou profi působící skupinu i s doprovodným vozidlem stojící kolem zraněného nešťastníka. Vypadá to, že se ve sjezdu fyzicky potkal s opodál zaparkovaným náklaďákem. Poklepávám na karbon, že nás nic podobného zatím nepotkalo a v budoucnu doufejme ani nepotká. Od křižovatky u hotelu Pocol je to do obou sedel Falzarego i Giau téměř stejná vzdálenost – 10 a 11 kilometrů. Pro mě je stoupání na Giau novinka. S patřičným respektem se do toho pouštím, vynechávám i „ulehčovací“ pauzu za krajnicí, čímž se nezvykle posouvám dopředu. Výjezd do sedla dává to nejlepší, co je v Dolomitech k mání. Začátek chráněný v lese, serpentýny v alpských loukách, ke konci otevřenou skalnatou krajinu se zbytky sněhu u silnice. Závěrem také fascinující výhledy na dolomitské kopce včetně reálně ustřelené hory Col di Lana. Giau jsme si užili se vším co k alpskému sedlu patří, tj. i s vrcholovým kapučínem. Sjezd už tolik pohodový není. Nejdříve Pavla vybrzdila řidička sporťáku. Nešlo nejspíš o zlý úmysl, ale o nešikovnost oné dámy. Málokterý z řidičů si uvědomuje, nebo není ochoten připustit, že ve vysokohorských sjezdech jsou cyklisté přece jen rychlejší. Alespoň někteří cyklisté… Druhá nepříjemnost postihla Kmocháčka – defekt, což bývá v rychlém sjezdu hodně nepříjemné. Ten se s tím bravurně vypořádal, ustál to a navíc si našel moc pěkné místo na opravu. Další postup už je klidný, prostý neočekávaných excesů. Rychlý sjezd končí na křižovatce nad Selva di Caldore. Po odbočení vpravo pokračujeme více méně po vrstevnici až do Cernadoi. Tady začíná druhé hlavní stoupání dne na passo Falzarego. Je znát, že nohy jsou už o něco těžší, přesto si tuhle klasiku užívám. Silnice se klikatí nejprve lesem, potom se otevírá výhled na cílové sedlo. Horní úsek je obohacen galeriemi a zvláštním tunelem tesaným v zatáčce. Pavel je nahoře s velkým předstihem, tak se ještě ze sedla vrací několik set metů zpět pořídit efektní záběry hor s několika cyklisty na pozadí. Potom už jen přehoupnutí Falzarega, rychlý sjezd do Cortiny a pár nastoupaných metrů do kempu.

 

-   Dlouho do kopce, dlouho z kopce - Cortina kemp - Misurina – Auronzo di Caldore – Passo di Sant’Antonio (1476m) – Padola – Kreuzbergpass (1636m) – Toblach

 Stejně jako v předešlých dnech i je dnes slunečno s prognózou slušného horka. Úvodní kilometry směrem na Toblach jsou pro mě příjemné, vedou lesem do mírného vytrvalého stoupání, proto nasazuji svižnější rozjezdové tempo. Příjemné pocity asi ne všichni sdílejí, poznal jsem to podle potrhané skupiny a brblání některých kolegů až na křižovatce za Carboninem. Po odbočení vpravo moje chvilka slávy končí. Sklon se přiostří a nepovolí až na louky pod impozantním stěnami Tre Cime di Lavaredo. K těm by nás ještě více přiblížila vlevo odbočující cesta – kdysi sbsolvovaná brutalita odpočinkového dne. Pokračujeme rovně a zanedlouho se ocitáme v opěvované Mekkce italských romantiků – Misurině. Modré jezero, bezoblačné nebe, ostré hory kolem, ano hezké… Po krátkém zastavení v lidském mraveništi nás čeká dlouhý sjezd až do Auronza. Při plánování trasy nikoho moc 1476m vysoké sedlo San Antonio nezaujalo. Nástup už v Auronzu začíná pěkně zostra a následujících 600 výškových metrů v odpoledním vedru je nad očekávání únavných. Je to jedno z těch alpských sedel, o kterých nevíte do té doby než na něm ocitnete. Později zjištěné parametry jsou celkem slušné – 8km stoupání, 643 m převýšení a nejprudší 250 m dlouhý úsek s 13% gradientem. Svatý Antoníček, jak Přeceda sedlo počeštil, zkrátka překvapil. Dlouhý sjezd do Padola trochu osvěžil a dodal síly do dalšího dlouhého stoupání. Za tímto malebným městečkem s nápadnou věží ve středu pokračuje den dlouhých kopců výjezdem na Kreuzbergpass. Zprvu nenápadně, ale postupně více a více utahující stoupání. Nejedná se však o žádný extrém – něco přes 400 výškových metrů na 10 kilometrech. Dalších 15 kilometrů je pro změnu z kopce až do San Candida. A co dlouhého ještě nebylo – rovina – ta relativně nastává v závěrečných třech desítkách kilometrů přes Toblach do kempu. V minulosti, tak nějak pocitově, na mě působil úsek mezi Toblachem a Cortinou jako rovina. Někdy pocity, ale matou – nastoupá se tady 470 a sjede 400 metrů…

 

-   Odpočinkový den.

 Den bez kola, pěšky se vydáváme směr Cortina. Příjemná cesta nedříve po alpských loukách, posléze kolem chátrajících pozůstatků z Olympijských her roku 1956. Procházíme centrem a končíme v zahrádce trochu zastrčené pizzerie. Příjemnou pohodu ani moc neruší vzdálené hřmění, lehké osvěžení horkého vzduchu by přišlo vhod. Cestou zpět se ještě odděluji od skupiny a přidávám pár desítek výškových metrů okružním výšlapem. Před návratem do kempu již lehce prší, poté se déšť změní v přívalový liják. Naším pláckem se prožene něco jako potok a voda kolem a v některých případech i vně stanů utvoří jezírko. Po zprůměrování všech promočených následků situaci vyhodnotíme a rozhodneme o lehce předčasném ukončení letošní akce.