2015

17.6. – 27.6.

Bormio

Kemp: Cima Piazzi

 

 Tentokrát dobře víme, do čeho jdeme, alespoň co se týká ubytování. Fido už s půlročním předstihem vybral kemp, osobně ho navštívil a nafotil. Místo je to moc pěkné, v údolí několik kilometrů před Bormiem na prostorné travnaté terase vysoko nad silnicí. Pravda rána jsou zde poněkud chladná, ale to se dá vykompenzovat přenesením posezení na sluníčko a při kávě tam roztát. To, že máme stany v nejvyšším místě kempu dává navíc možnost získat na závěr etap ještě nějaké strmé výškové metry. Jestli je to plus nebo mínus závisí na okamžité fyzické kondici každého z nás.

Ještě jedna necyklistická věc stojí tentokrát za zmínku – a to polední úsek cesty autem. Cesta dálnicí Německem a Rakouskem je dlouhá a nudná. Na odpočívadle jsme se dohodli na zpestření i podstatném kilometrovém zkrácení. Odbočili přes Passo Resia na

Prad. Potud v pohodě, jenže mezi Pradem a Bormiem stojí ohromný kopec – Passo Stelvio. Když ho jezdíme na kole trpím fyzicky, teď jsem trpěl duševně – za naše auta. Ta se moc trápila. Nahoru za neustálého řazení mezi první a druhou rychlostí a dolů s rozžhavenými brzdami. Zpestření to bylo, kilometrové zkrácení také, časové nevím, nicméně udělal jsem zkušenost – na Stelvio autem už ne.

 

-   Malé Stelvio  Bormio – Torripiano – Lago di Cancano a zpět

 Na úvod volíme nedlouhou, ale o to více působivou trasu k jezeru Cancano. Na mapě zaujme sinice připomínající mnohokrát zakroucenou pijavici a při bližším zkoumání i to že se těsně před jezerem protíná vrstevnici 1950m. Po ranním/dopoledním rozmrznutí zahajujeme mírným stoupáním do Bormia a potom nabíráme západní směr na Livigno. Od hlavní silnice se odchýlíme v Torripianu. Po už znatelně stoupající, většinou přímé cestě dorážíme na začátek hlavního kopce. To je ta pijavice z mapy a i v reálu vypadá efektně. 18 pravidelných, nad sebe naskládaných „tornate“ vyvolává jasné asociace k blízkému Stelviu. Jen těch nastoupených metrů není tolik – v serpentýnách 300 a předtím z kempu 500. „Klikatice“ je skvěle stavěná, udržuje si pravidelný nijak extrémní sklon s nekrytými výhledy na ujetý úsek i do celého údolí.

Pro rozjezd nemohla být lepší volba. Po projetí dvou tunelů nastává rovina vedoucí až k chatě nad jezerem. Cesta pokračuje dál podle jezera, ale už jen ve štěrkové podobě. Pohled přes jezero do širokého údolí přesvědčuje, že by tady mohla vést slušná biková trasa. My ale obracíme k podstatně rychlejšímu návratu do kempu.

 

-   Okruh Gavia  Bormio – Santa Catarina – Passo Gavia(2652m)- Ponte di Legno – Aprica – Tirano

 Okruh je kopií trasy z našeho pobytu v Aprice roku 2009. Rozdíl je pouze ve výchozím místě a podstatně lepším počasí. Na samotném Passo Gavia si můžeme užít polojasného, téměř bezvětrného dne. Sněhu je zde také méně, dokonce asfalt na silnici je oschlý. To je pozitivní zvláště při sjezdu do Ponte di Legno. Teplo začíná být až únavné a krize na mě padne v dlouhém stoupavém úseku z Tirana k Bormiu. Toto údolí Valteliny má tu vlastnost, že je v něm téměř neustále vzduch pohybu. K naší smůle zrovna fouká z kopce dolů, tj. proti nám. Z trápení na konci grupy ně trochu vysvobodí malý obchod při silnici a vychlazená Cola. Sólo si pak dojedu do kempu v relativní pohodě i když ten vítr stále vnitřně nadávám…

 

 

-   Bormio – Passo delo Stelvio(2758m) a zpět

 Cesta z Bormia je poslední ze tří směrů, který jsme ještě nepoznali. Úsek do Bormia poskytuje svým mírným sklonem optimální možnost rozjezdu. Odbočku na Livigno necháváme po levé ruce a začínáme směřovat do skalnatého údolí proti proudu řeky Adda. Stále se držíme úbočí, občas galerie, občas dvojitá zatáčka, jinak výšku nabíráme bez typických sérií nekonečných serpentin. Ty přicházejí až k závěru údolí, vyvedou nás znovu do dalšího, tentokrát širokého údolí, nebo spíše prohnuté a nakloněné náhorní plošiny. Po jejím dně stoupáme opět přímo. Tato strana je na rozdíl od výstupu z Pradu na „Tornate“ chudá, nicméně sklon není nijak extrémní a celkově mi výjezd připadne snazší. Přece jen nakonec čtyři zatáčky nás vyvedou k odbočce do Švýcarska na Umbraillpass. Závěrečné 3 kilometry se svými 250 metry převýšení se už konečně více kroutí. I když jsme stoupali každý podle svého, tedy v dost velkých rozestupech, na Stelviu se potkáváme. Na dlouhé postávání to tady není. Propocené dresy, ostrý vítr a 2 stupně nad nulou.

Navíc se od Pradu blíží černý mrak, ze kterého začne po chvíli vypadávat něco mezi sněhem a ledem. Zpět na Umbrailpass dojíždíme už po bílé silnici. S klesající výškou přibývá teplota, sníh se na povrchu dlouho neudrží, a hlavně se mrak vydal švýcarským směrem, tudíž nás dál neprovází. V tomhle nečase se Kmocháčkovi přihodila milá událost. Při sjezdu ho stopnul italský cyklista a nabídl mu náhradní zimní rukavice.

Vymrzlý Kmocháček přijal a pod kopcem v Bormiu s díky vrátil. Potěší, když se na silnicích setkáte s takovouto empatií…

  

-   Passo Foscagno (2291m)

 Za nepříliš vyhraněného počasí se vydáváme přes Bormio směrem na Livigno. Od téhle bezcelní zóny ležící mezi Itálií a Švýcarskem nás oddělují dvě dvoutisícová sedla – Foscagno a Eira. Na první je to z Bormia kolem 23 km a přes 1100 výškových metrů. Stoupání začíná téměř neznatelně, ale už zespoda je vysoko v úbočí protilehlého kopce patrná galerie kudy silnice prochází. Další nezapomenutelnou dominantou výjezdu je třítisícový, ledem pokrytý masiv, proti kterému dlouhou dobu jedeme. Působí skoro jako magnet. Přičtu-li další racionálně těžko specifikovatelné pocity stává se z objektivní dřiny subjektivně příjemný požitek. Někdy to bývá až na kopci, nebo s odstupem času, ale nyní je to tady a teď. Dojezd do sedla je vyšperkován nádherným Lago Foscagno i když teď s vodou odrážející jen šedivou oblohu. Přejedeme celnici k ceduli s názvem sedla stojící už v bezcelní zóně. Fouká, je zima, nikomu se dál moc pokračovat nechce, proto obracíme zpět do Itálie, kde po dlouhém sjezdu končíme v kempu.

 

 

-   Odpočinkový den

 3/5 účastníků tráví den regenerací v kempu. Zbylé 2/5, tedy Fido a já se rozhodli oprášit tradici a dát si pěší túru. Auto necháváme ve Fidově oblíbeném lyžařském středisku Bormio2000 a pěšky vyrážíme k horní stanici lanovky Bormio3000. Lanovka nejezdí, všude kolem klid, s přibývající výškou přibývá sníh.

Po výstupu na kótu 3000m se nabídne kruhový výhled jednak na Bormio a jednak na zasněžený hřeben. Tady by se dalo pokračovat, ale zima s větrem k tomu moc neláká. Alternativní cestou, se okruhem vracíme na parkoviště.

  

-   Mortirolo

o   Grosio – Tirano – Aprica – Mortirolo

o   Grosio - Mortirolo

 

 Vzhledem k mé nechuti dopřát si po letech znovu brutalitu jménem Passo Mortirolo se dělíme na dvě skupiny. V Grosiu pokračujeme s Fidem stále z kopce na Tirano, kdežto zbytek tří ortodoxních vrchařů míří vzhůru směrem k Mortirolu. Trasu už celkem důvěrně známe jak z předněkolika let, tak z předněkolika dní. Po svižném sjezdu za tiránské jabloňové sady začínáme šplhat na Apricu. Dlouhé, pravidelné stoupání širokou silnicí je ve městě vystřídáno úzkou „parkovou“ cestou s nepravidelným sklonem, většinou vzhůru. Pohybujeme se na hřebeni vysoko nad silnicí z Bormia odkud jsme přijeli. Hodně pozitivní je v podstatě nulový provoz. V jednom místě dokonce překvapí značka stoupání 20%, což nejspíš úplně realitě neodpovídalo. Jet se to dalo. Nicméně výšku jsme tady nabrali až tak, že na Passo Mortirolo přijíždíme z kopce. Následující 14 kilometrů visíme na brzdách. Mortirolo dolů také není žádná pohoda i když vrchařská skupina se v kempu tváří, že to pohoda v podstatě byla…

 

 

-   2* Passo Stelvio (2758m)

-   Passo Foscagno (2291m), Passo Eira (2208m)

 Společná cesta v kompletním složení trvá jen do Bormia. Nechci působit jako rozvraceč, ale do dvojího výjezdu Stelvia se mi opravdu nechce. Od tříčlenné grupy to byl slušný výkon. Dali Umbrailpass, Stelvio nahoře, Prad, Santa Marii dole a nezdevastovaní se vrátili do kempu.

S Fidem se vydáváme západním směrem, tedy na Livigno. První sedlo Foscagno je opět nezvykle přívětivé. Preference tohoto kopce na mé privátní škále výrazně stoupají. Na rozdíl o prvního výjezdu ho jedeme za slunečného počasí a optimální teploty. Lago Focagno je tentokrát azurově modré, tak neváháme na chvíli „pokvasit“.

Přehoupneme sedlo kolem cedule, kde jsme před třemi dny končili a následně sjezdem s jednou serpentýnou lehce ztratíme výšku. Skutečně jen lehce – necelých 200 metrů, ani se nedostaneme pod dvoutisícovou vrstevnici. Vzdálenost mezi sedly Foscagno a Eira není velká – kolem sedmi kilometrů. Okolní otevřená krajina je velice působivá. Rozlehlé horské louky kombinované horami a skalami v nekonečném množství odstínů šedi. Silnice se protahuje horskou vesnicí Trepalle s benzinkou i obchody, kde je možné „bezcelně“ nakoupit. Teď je nevyužíváme, ale máme inspiraci pro nákup dárků při cestě domů. Stoupání na Passo Eira není nijak vysilující. Nahoře je mimo jiné příjemná restaurace s terasou odkud je možné vychutnat atraktivní okolí a zhodnotit několik sjezdovek patřících už do areálu Livigno.

To je už nedaleko pod námi, dosažitelné šestikilometrovým sjezdem. Už se tam ale nevydáváme, obracíme a po stejné trase dáváme návrat. Končíme pohodový, hodnotný den strávený převážně ve výškách nad 2000 metrů.

  

-   Passo Foscagno (2291m)- Passo Eira (2208m)- Passo Forcola (2315m)- Tirano – Bormio kemp 

S přibývajícími dny pobytu v horách jako by mi přibývala energie. Všechno má svůj správný rytmus, počasí vypadá skvěle. Na vyjížďku jsem připraven se značným náskokem. Nechci ostatní znervózňovat netrpělivým podupáváním kolem stanů, tak vyrážím s mírným předstihem. Dohodnuti jsme, že mě dojedou, nebo na ně počkám na Passo d´ Eira. První kopec – Foscagno nezklamal, jede se výborně a jednoznačně upevňuje svoji přední pozici oblíbenosti. Počasí je skvostné i ve výškách nad 2000m je příjemné teplo a jasno. Po přehoupnutí na Passo Eira usedám na terasu dříve zmíněné restaurace ke kapučínu, a když po delší době nikdo nepřijíždí přidávám ještě colu. To mě celkem nabudí, tak začínám vidět docela reálné objet si celý okruh přes Livigno a Tirano. Toho jsem se před lety při pobytu v Aprice vzdal a nyní by byla příležitost. Dorazivší skupina však moje nadšení moc nesdílí a po kávě s pohodlným posezením na sluníčku zavládne všeobecná letargie. V danou chvíli je cesta pro mě natolik lákavá, že se vydávám na sólo jízdu. Sjezd do širokého údolí Livigna proběhne rychle už proto, že zdaleka vidím, kam směřuji.

Silnice na jeho dně je rovná a mizí někde v dálce mezi kopci u švýcarských hranic. Z počátku nabírá výšku téměř neznatelně, sklon trochu přiostří až před sedlem. Od Livigna ani příliš nepřipomíná vysokohorskou silnici, žádné serpentýny, výhledy daleko před sebe, jen pár galerií. To se nachází ve výšce 1800 až 2300 metrů. Stejně tak jako silnice je zvláštní sedlo Passo Forcola di Livigno, připomíná spíše jen nejvyšší bod v údolí.

Příjezd z druhé strany by byl asi intenzivnější – tady už vysokohorský charakter má – především sklonem. Po průjezdu celnicí na Forcola Pass se začíná jeden z nejdelších sjezdů, co jsem kdy jel. Startuje na 2300 a končí po 35 kilometrech v Tiranu na 420 metrech. Úsek Švýcarskem je rozmanitý, přes hory, města, jezera a tři fungující celnice. V Tiranu je citelná změna teploty, přesněji, je tady vedro. Když se vymotám z města a naberu správný směr, zjistím podstatnou, velice příznivou skutečnost – vítr, který v údolí stále fouká, fouká nyní do kopce, tedy do zad. Závěrečných 35 valtellinských kilometrů do kempu ležícím o 700 metrů výš je za této podpory téměř regenerací. Zbytek výpravy také regeneroval na zpáteční trase přes Foscagno i posléze v kempu.

 

-   Na vyjetí Stelvio

Po sedmi cyklistických a jednom odpočinkovém přichází den poslední. Zpravidla plánujeme něco odlehčovacího, tak akorát na vyjetí kyseliny mléčné ze svalů. Pravda, ne vždy to úplně vyjde, třeba jako passo „Redebusek“ při pobytu v Belamonte, ale nyní víme, do čeho jdeme. Ne, že by passo Stelvio od Bormia byl zrovna vyjížděcí terén, ale tělo přivyklé zátěži, optimální počasí a klidné tempo ho z něj kupodivu dokážou udělat. Nahoře je hodně živo, proto popojíždíme ještě výš k jakémusi pseudo-tibetskému stavení.

Tady v klidu můžeme vychutnat nádherný výhled na stoupání od Pradu. Výškoměr ukazuje 2785 m. což lze ještě před sjezdem do kempu, považovat za důstojnou tečku celého působení.