2016

22.6. – 2.7.

Mezzano

Kemp: Calavise

 

Zvláštní, trochu jiná a citelně „italská“ část Dolomit. Možná trochu zapadlejší, stranou od hlavních center turistického průmyslu, ale o to větší je její osobitost. To platí hlavně o oblastech směrem na jih, kde kopce ustupují do rovin Veneta. Mezzano leží na cestě z jihu vzhůru do centrálních Dolomit. Vzhůru, neznamená jen na sever, ale i vertikálně – přes téměř dvoutisícové passo Rolle.

 

-   Lamon – Passo Brocon (1615m) – Canal San Bovo – Mezzano

 

Už při plánování tras v Čechách vyvolávala silnice z Mezzana na jih trochu nejistotu. Klesá sice pozvolně údolím, ale příliš často mizí v dlouhých tunelech. Nicméně důvěřujeme mapám, které naznačují s tunelem více, či méně souběžné objížďky. Právě na první den plánujeme okruh startující Dolomitům zády – tedy na jih. Vyjíždíme tradičně ve velmi pozdním dopoledni, což má však výhodu, že si není třeba lámat hlavu s teplými doplňky. Od rána je jasno a teplota rychle stoupá. Silnice SS50 na kterou krátce po opuštění kempu najíždíme je široká, ale provoz má slabý. Na prvním kruhovém objezdu míjíme odbočku do dlouhého tunelu k městu Canal San Bovo. Přes to se budeme vracet, nikoli tunelem, ale přes kopec. Nyní pokračujeme po mostě s celkem slušným sklonem do úzkého údolí k řece vlévající se do přehrady. Po jejím levém břehu se přiblížíme k prvnímu tunelu. Sráz na jedné i druhé straně nedává naději, že by se dal objet. Žádné značky zapovídající cyklistům vjezd zde nejsou tak jedeme dál. Není naštěstí dlouhý, ani ten druhý, ani ten třetí… Když už málem vjedeme do čtvrtého, někdo si všimne úzké asfaltové stezky mizící za skálou. Podle mapy by to měla být jedna z očekávaných objížděk a je dokonce označena jako cyklostezka. Povrch sice nic moc, ale určitě lepší než temná díra do skály. Zpestření nabízí vyhlídka na vodopád vytékající z hráze přehrady. Dále až k mostu Ponte Oltra je to o střídání hlavní silnice s objížďkami. Za mostem dvanáctikilometrový úsek klesání střídá první kopec do Lamonu. U řeky jsme v nějakých 350 metrech a výšku budeme nabírat až na sedlo Brocon v 1615m. V Lamonu se dostáváme na tržišti do lehkých orientačních nesnází. Místní jsou vstřícní, plynulou italštinou nás odesílají kamsi, což se nakonec ukáže správným směrem. Opouštíme rozpálené město po členité, různým sklonem stoupající okresce až na křižovatku hlavní silnice od Castello Tesino. Po krátkém rovnějším úseku před křižovatkou, kopec zase utáhne a vydrží až na sedlo. Vedro mi dává zabrat, nohy těžknou, na to že jsme vlastně jen v „podhůří“ Dolomit mi výjezd připadne až moc velká dřina. Jedinou morální i fyzickou vzpruhou tohoto úseku je pramen vyvedený do dřevěného korýtka s ledovou vodou. Vydržím se tady ráchat snad pět minut. Poblíž Passo Brocon je menší lyžařské středisko, hezká dřevěná chata pod sedlem bohužel zavřená. I když Brocon není dvoutisícové sedlo, vrcholové kapučíno by bylo oprávněné. Úhrnem je stoupání od Ponte Oltra dlouhé 34 kilometrů a nabere skoro 1300m.

 Chvíli se klikatíme mezi pohlednými horskými loukami, než začneme padat do Canal San Bovo. Tady je sklon intenzivnější – 1000metrů sjedeme na 14-ti kilometrech. Někomu více, někomu méně odebral dnešní den sil a před námi je ještě jeden kopec. Přesto myslím, že by ho nikdo za tunel nevyměnil. Jak jsem výše zmínil, z Canal San Bovo do Mezzana  sice vede, ale s kolem se tam nesmí. Nakonec se ukáže stoupání celkem šetrné, i když bych těchto posledních 13 kilometrů nenazýval zrovna regenerací…

 

 

-   passo Rolle (1989m) – passo Valles(2032m) a zpět

 

Startujeme opět za jasného počasí po téže silnici jako včera, ale opačným směrem – k Dolomitům čelem. Na první kopec, passo Rolle, nás čeká 26 kilometrů trvalého stoupání. Orientačně je dnešní trasa snadná, jsou na ní jen dvě odbočky – první vpravo na Agordo, druhá po 30 kilometrech vlevo na Predazzo. Sklon je ze začátku přívětivý, po nějakých 7 kilometrech se trochu zvedne, nicméně těch 1350 výškových metrů rozložených do dlouhého úseku nezavdává důvod k problémům. V lyžařském středisku San Martino je náznak prudkého kopce, kdy silnice vzhůru radikálně zkracuje serpentýnu městem, ale po napojení se sklon ustálí v rozumných mezích. Zbývajících 9 kilometrů má už jednoznačně vysokohorský charakter. Nejdříve série 180stupňových zatáček lesem, potom otevřená krajina, nakonec samotné passo Rolle s panoramatickými výhledy.

Příliš se v sedle nezdržíme a pokračujeme rychlým sjezdem o více jak 400 metrů níž k odbočce na Predazzo vedoucí přes známé Bellamonte, kde jsme měli základnu před několika lety. Tam se dneska nepouštíme. Míříme rovně k passo Valles, nejdříve nabíráme výšku velice mírně, zhruba v polovině sedmikilometrového kopce stoupání přiostří. Cesta je téměř přímá, jediná klasická serpentýna přichází po 3 kilometrech, několik zatáček se vyskytne až nedaleko pod sedlem. Možná proto pociťuji tento výjezd o něco náročnější než celé passo Rolle. V sedle je nádherná chata s vyobrazením jejího zakladatele Enrica Cemina /legendární stavitel silnic v Dolomitech/ s bernardýnem. Živého bernardýna zde mají stále, ten výrazně dodává chatě punc alpské osobitosti. V sedle je ohromný klid, nikde nikdo, kromě obsluhy restaurace jsme tady sami. Optimální místo vychutnat si pohodu na terase u vrcholového kapučína. Cesta zpět po stejné stopě je jednodušší – jeden kratší o to rychlejší sešup ke křižovatce na Belamonte, výstup na passo Rolle a nekonečně dlouhý sjezd do Mezzana.

 

-   passo Cereda (1369m) a zpět

 

Další z vyjížděk typu tam a zpět, navíc jen s jedním kopcem a dost krátká. Takový malý odpočinkový den. Jedeme směrem na passo Rolle, ale už po pěti kilometrech ve městečku Fiera di Primiero odbočujeme vpravo. Stále si užíváme velice mírného stoupání, které však skončí vjezdem do úzkého zalesněného údolí. Sklon přiostří a první série serpentýn ubere něco s celkových 600 výškových metrů.

I když Cereda zdaleka nedosahuje uznávaných 2000 metrů je tady všechno co na takových výjezdech bývá plus hrad navíc (Castel Pietra nad údolím za Tonadico). Výjezd na sedlo je pestrý, možná trochu nepravidelný, ale jméno „Šereda“ jenž jsme pro něj začali interně používat je jen z důvodu fonetické podobnosti… si myslím…

 

 

-   Imer – Lago di Calaita (1600m)

 

 Konečně odpočinkový den. Krásné počasí vybízí k pasivní pohodě v kempu. Plním však funkci rozvraceče a po kratším zkoumání mapy vybudím skupinu ke kratšímu výšlapu k „rybníku“. Jmenuje se Lago di Calaita. Honosný název i nadmořská výška slibují silný estetický zážitek. Takže kapučíno, panorámata a tak…

Každý z nás má různé relativní tempo přípravy před kolem i na kole. Já spíše vynikám tou přípravou, tak s Fidem vyrážíme v mírném předstihu. Část trasy jsme už jeli, byť v protisměru z Canal San Bovo, nicméně odbočku k jezeru všichni zaznamenali. Orientační problém tedy nebude. Hned za městečkem Imer jsou nádherné serpentýny, potom silnice lehce stoupá nad údolní Canal San Bovo, kde uhýbá cesta k jezeru. Jede se parádně, přesně tak jak to má na odpočinkový den být. Jen ty výškové metry nějak nepřibývají. Jsme ve dvou třetinách plánované trasy, ale nastoupáno máme jen 400 z celkových 1050 metrů. Pokračování za odbočkou po úzké asfaltce se nese stále v pohodovém duchu, cesta hezkým, klidným údolím stoupá, ale málo. Jak už to u kamsi stoupajících údolí bývá, čím výše, tím jsou užší a sklon větší. Tohle není výjimkou. Kopec stále utahuje, to nejlepší si nechává nakonec.

Nedlouho poté co louky vystřídá les se objeví značka upozorňující na 18% stoupání. Pro mě to znamená dojezd ze sedla a na morál. Přesto estetický zážitek se po dojezdu k jezeru dostavuje – přes vodu je pěkný výhled na skalnaté kopce a na břehu stojí Rifugio Miralago ideální na vrcholové kapučíno. S Fidem čekáme na zbytek grupy, ale přijíždí jen Kmocháček, ostatní (dva) osmnáctiprocentní zážitek v odpočinkový den odmítli.

 

 

 

-   passo Croce´d Aune (1015m)

 

Opět vyjížďka typu tam a zpět, i když tentokrát jsme to v úmyslu neměli. Začínáme z kopce, z prvního dne známou silnicí, téměř až k Lamonu. Most (Ponte Oltra) ale nepřejíždíme, vydáváme se do protilehlého svahu. První nastoupané metry absolvujeme v ostrých serpentýnách, ty však záhy pominou, stejně jako na začátek dost ostrý sklon.  Za vesnicí s technickým názvem Servo vjíždíme do jakéhosi mlžného pralesa. Nejspíš tady před námi sprchlo a téměř polední slunce vytváří vzduch připomínající prádelnu. Kopec pomalu přidává na procentech, les končí, šplháme vzhůru sérií efektních vesniček. Velkým obloukem nad údolím projíždíme městečkem Aune. Odtud zbývá posledních 100 výškových metrů na passo Croce´d Aune, nestandardně položeného ve vesnici téhož jména.

Je zde pamětní deska vzpomínající Tullia Campagnola závodníka a zakladatele dodnes prosperující firmy na cyklistické komponenty. Píše se na ní zhruba tohle (pomohl Google a vlastní představivost):

 4.listopadu 1924 se Tullio zúčastnil závodu vedoucího právě přes passo Croce. Jak už to v listopadu i ve slunné Itálii bývá, pršelo, sněžilo, foukalo…, bylo zkrátka hnusně. Po výjezdu na sedlo potřeboval Tullio přehodit na těžší převod. Tehdá byla zadní kola vybavena pastorky po obou stranách – jeden velký, jeden malý. Vlastní přehození se jednoduše provedlo tak, se povolily matice a kolo se otočilo. Jenže zmrzlýma rukama to jednoduše nejde, Tulliovi se to nepovedlo vůbec. Proto vymyslel rychloupínák a založil fabriku.

 Proč nevymyslel ještě přehazovačku a nechal to nějakém Francouzovi z Provence se zde už nepíše. Vzdám hold značce Campagnolo, jejíž produkty vozím i na svém kole a pouštíme se do dlouhého sjezdu. Dlouhý není, trvá sotva dvě zatáčky, než Pavla postihne defekt.

Ačkoli jsme materiálem i zkušenostmi na podobné „triviality“ vybaveni, tentokrát se ukáže být problém na místě neopravitelný. Jakmile Pavel uvede kolo do částečně pojízdného stavu, obracíme k návratu do kempu. Není to nejblíž, ale pořád podstatně kratší, než kdybychom se pokusili dojet plánovaný okruh. Pavla čeká nekomfortní intervalová jízda střídaná usilovným pumpováním. Nutno dodat, že při jeho výkonnosti i tak dokázal s přehledem tempo udržet.

 

 

-   passo Croce´d Aune – Pedavena – Sospirolo – Lago del Mis – Don di Gosaldo – passo Cereda – Mezzano

 

Až do druhé zatáčky pod passo Croce jedeme kopii včerejší trasy. Sjezd je skutečně dlouhý, končíme na dně údolí vedoucího směrem na hlavní město provincie Belluno. Ze sedla ztrácíme nějakých 700m výšky. Rozjetí jsme tak, že když mineme správnou odbočku ve městě Padevena, obracíme až skoro po dvou kilometrech. Následuje pro někoho úmorná patnáctikilometrová cesta údolím v italské agrární krajině, v italském poledním parnu. Silnice se vlní a velice zlehka stoupá. Po odbočení na vedlejší cestu směrem na Sospirolo výraznější kopec nepotkáváme a vzhledem k minimálnímu provozu jde oproti hlavní silnici v podstatě o relaxaci. Ta pravá relaxace nastává, když se mezi skalami protáhneme k jezeru Lago del Mis. Nejen nádherně zelená, průzračná voda dodávající okolí příjemný chlad, ale i úzká silnice s mnoha tunely působí ohromným klidem. Na konci jezera, kde je ještě výhled do soutěsky vytvořené řekou, začíná „kopec dne“.

Silnice zdánlivě pozvolně stoupá dnem údolí, v lese, navíc podél řeky, proto je horko celkem snesitelné. Krajina se otevře až v závěrečných serpentýnách šplhajících jižním úbočím svahu přes několik vesnic. Slunce je tady v plné síle, proto nepohrnu chladnou a možná i pitnou vodou z fontány u cesty. Celkem po 10 kilometrech stoupání získáváme výšku necelých 1000m. Jsme na křižovatce s hlavní sinicí vedoucí na passo Cereda a minimálně první část nás čeká lesem zakrytá, vrstevnici kopírující pohoda. Projíždíme Don di Gosaldo, ani za ním se profil nemění, zvrat nastává až u vesnice s krátkým jménem Mis. Silnice k vesnici pokračuje pohodově vlevo, nicméně ukazatel Cereda ukazuje rovně, do krpálu sklonem připomínajícím střechu. Rychlost získaná v protisvahu rychle mizí, sotva stačím přehodit nejlehčí převod, co jde, opouštím sedlo, abych začal trápit materiál svojí plnou vahou. Tak začíná stoupání na passo Cereda. Na to, že by to mělo být jen 350 výškových metrů a je to ještě celkem daleko, mi slon připadá nepatřičný. Nyní trvá dále a nemírní ho ani přicházející serpentýny. Jak jsem již zmínil při popisu stoupání z druhé strany – passo Cereda je takové nepravidelné. Platí to i tady, zhruba v polovině 3,5kilometrového stoupání se silnice narovná, sklon opadne a do sedla vyjíždíme jakoby nic… Návrat do kempu je už pouze sjezd.

 

-   passo Role(1989m) – Bellamonte – Predazzo – Moena – passo Pellegrino(1918m) – passo Valez(2032m) – passo Rolle(1989m)- Mezzano

 

Královská etapa. Za ideálního počasí přehoupneme passo Rolle, po zalesněném sjezdu, necháváme po pravé ruce kopec na passo Vales. Vlevo dále klesáme směrem na Bellamonte. Ač jsme v tamním kempu kdysi strávili víc jak týden je tento úsek premiérou. Tehdy byla cesta v rekonstrukci a neprodyšně zaplotovaná. Teď si konečně užíváme parádní sinice nad Lago di Paneveggio. V Bellamonte vzpomenu na kemp, kde mi liška znehodnotila tretry a po chvíli i na serpentiny, kde jsem se dost vytrápil. Po dvacetikilometrovém sjezdu se v Predazzu napojíme na hlavní silnici, odkud nás čeká pro změnu dvacet kilometrů stoupání. Úsek do Moeny není prudký ale trochu nudný, utahaný. Probuzení nastává u tunelu nad Moenou, silnice se tady zvedne tak, že veškerá letargie rázem opadne. Začíná výjezd na passo San Pellegrino. Z této strany jsem si ho celkem oblíbil. Není to sice alpská klasika s naskládanými „tornate“ nad sebou, ale sklon je pravidelný a nechá se zde najít optimální rytmus.

Na sedle krátce posedíme, vzpomeneme slavných Přecedových slov „že na toho Pellegrína ho už nikdo nedostane“. To bylo ale určené pro stoupání z druhé strany, které nyní sjíždíme. Kopec přesvědčuje o své brutalitě, do zatáček se horko těžko dobrzďuje, navíc odbočka na passo Vales je oproti mé představě dost vzdálená a dost dole. Konečně odbočujeme vpravo a pro mě začíná další premiérový výjezd. Výškové metry, které jsme ztratili, musíme na celkem krátké vzdálenosti zase nabrat a ještě trochu přidat. Stoupání je nad moje očekávání dost těžké, ale všechno vyváží nádherné okolí a klid sedla. Nahoře je to pravé místo na vrcholové kapučíno. Klid, pohoda a bernardýn.

Poslední sedlo, passo Rolle, následuje po kratším sjezdu. V nohách ho cítím podstatně více než při výjezdu před několika dny. Nejspíš je to tím že v těch nohách dnes máme přes 3000 nastoupaných metrů.

 

 

-   passo Cereda(1369m) – Don di Gosaldo – Rivamonte Agordino – Forcella Aurine(1299m) - passo Cereda – Mezzano

 

Druhý volný den. Vyhlídka regenerace, pasivního odpočinku v kempu není zlá. Jasno, teplo, vypadá to na další nádherný den. To mě přece jenom s postupujícím dopolednem nahlodává. Něco kratšího, něco lehčího bychom třeba dát mohli… Tentokrát se jako rozvraceč neosvědčím, tak kolem poledne vyrážím na sólo jízdu. Cereda podruhé, sjezd do Don di Gosaldo, potom téměř vrstevnicový profil až do Rivamonte Agordino. Tady je lehce orientačně náročnější odbočka na úzkou cestu vedoucí na druhou stranu bezejmenného hřebenu. Ten se táhne od Don di Gosalda až po Rivamonte a podle mapy se dá objet zdánlivě po vrstevnici. V reálu má ta vrstevnice vertikální rozkmit plus/mínus 300 metrů. Před vjezdem do les ještě zastavuji u památníku 1. světové války s pěkným výhledem dolů na Agordo.

 Následující asfaltová pěšina je prostá provozu, příjemně krytá stromy, zpestřená jedním nedlouhým ostřejším stoupáním a sjezdem. Výraznější kopec následuje až po vyjetí na hlavní silnici. Nejdříve přímo, potom v ukázkově pravidelných serpentýnách nabere silnice výšku až na sedlo Forcella Aurine. Tváří se tak trochu jako malé lyžařské středisko – s jedním kopcem a dvěma vleky. V pěkné horské chatě nezastavuji spouštím se do sjezdu končícího až v Don di Gosaldo. Tady vyjíždím na již známou silnici. Teď už jen po rovinatějším úseku k Mis hurá na Ceredu a hurá z Ceredy do kempu.

 

 

-   passo Cereda(1369m) – Don di Gosaldo – Rivamonte Agordino – Forcella Aurine(1299m) - passo Cereda – Mezzano

Den závěrečný. Na ten se zpravidla dává něco lehčího „na vyjetí“. Pravda pokaždé se to úplně netrefí, nicméně letos jsme vsadili na jistotu, tj. na okruh, který jsem projel předešlého dne. Opět passo Cereda-Šereda, které mi začíná pomalu vyhovovat. Přesto na osobního favorita Foscagno z Bormia nemá. Trasa jako z kopíráku se dvěma rozdíly - v chatě na Forcela Aurine jsme poseděli u kapučína a sjezd do Don di Aurine protože mírně sprchlo – poprvé za deset dní letošního pobytu.