2019

7.5. – 12.5.

Mont Ventoux

V podvědomí jsem měl vůči Francii trochu rezervovaný přístup. Domnělá neochota Francouzů mluvit jinak než francouzsky i pocit nevstřícnosti k Nefrancouzům mě odrazovaly od úvah o cestě do této rozmanité země. Prostě předsudky, navíc umocněné skvělými „Merde“ knihami Stephena Clarka.  Z cyklistického pohledu jsou ale místní alpské kopce moc lákavé, proto jsem uvítal nabídku kamaráda Tomáše na čtyřdenní ježdění na kole po Provence. S cestovkou, oproštěni od organizačních příprav jsme s Janou a partou cyklistů/elektrocyklistů vyrazili do města Apt.  To, co mě v programu zájezdu přitahovalo nejvíc byl výjezd na Mont Ventoux – ikonický kopec známý především z Tour de France.

Radek – průvodce a zároveň majitel cestovky měl skvěle připravené trasy atraktivní, lehce zvlněnou krajinou. Přesto jsem si dva dny program lehce přizpůsobil s cílem vyjet na Ventoux, ale zároveň doplnit chybějící kilometry v přípravě na tradiční silniční alpskou akci (6men/6tents). Silniční kolo protentokrát zůstalo doma, příležitost dostal měsíc starý Gravel bike. Optimální volba pro cyklostezky, ale trochu těžší práce do dlouhých stoupání.

 

Ventoux poprvé   Apt – Sant Saturnin – Col de la Liguiére (998m.) – Sault – Mont Ventoux (1909m) – Bédoin – Mormoiron – Méthamis - Sant Saturnin - Apt

ventoux1

Úvodní, tedy cykloturistická etapa předešlého dne se odehrála vesměs za chladného počasí s náznaky lehkého deště. Po porovnání různých meteorologických portálů mi vychází, že právě dnešek by měl být ten pravý pro výjezd na vrchol. Ráno z městečka Apt vyrážíme do tří směrů - cyklistický autobus do nějakého kaňonu, Jana na odlehčovací okruh Provensálským Coloradem, a já na okruh s přejezdem Mont Ventoux. Nabuzen tím, že vyrážím sólo do neznámé krajiny i v očekávání něčeho výjimečného, se z počátku marně snažím udržet tepovku v rozumných mezích. Nevím, co očekávat, neznámou je počasí (Mont Ventoux znamená Větrná hora), profil (odkrytá část kopce díky se stále se nepřibližující věži na vrcholu prý působí obzvlášť depresivně) i vlastní kondice (letos nemám ještě najetý „alpský základ“ 3000km).  Mezi Apt a vlastním masívem Ventoux leží ještě skoro tisícimetrový horský hřeben Liguiére. V Saint Saturninu odbočuji z přímé hlavní silnice do serpentýn šplhajících na sedlo Col de la Liguiére. Cesta má celkem dobrý povrch, stoupání je pravidelné, a hlavně je tady neskutečný klid. Na celém přejedu až k opětovnému napojení na hlavní silnici nepotkávám jediné auto. Později se dozvídám celkem slušné parametry tohoto sedla – na 9,5 kilometrech nabere 604m výšky.

li

Počasí je zatím příjemné, polojasné, ale vrchol je stále ukrytý v mracích. Osvěžující sjezd z Liguiére, potom lehce do kopce až do Saultu. Městečko je jedním ze tří výchozích bodů stoupání na Mont Ventoux. Úvod výjezdu začíná netradičně sjezdem na dno údolí. Teprve u typické provensálské farmy se objevuje cedule cyklisty informující o délce, převýšení a průměrném sklonu k vrcholu – číselně vyjádřeno 26km/1150m/4,5%.

sa

 Tady začíná kopec a zanedlouho se objevuje další cedule, tentokrát v klasickém alpském formátu informující o průjezdnosti sedla. Z francouzštiny umím plynně sdělit jen že neumím francouzsky, nicméně červená tabulka s nápisem FERMÉ, ve mně vzbuzuje podezření, že to s průjezdností  přes vrchol nebude úplně v pořádku. Stoupání je nad očekávání mírné, příjemná cesta vede lesem s odbočkami k piknikovým místům. Nepotkávám cyklisty, auta a kupodivu ani motorkáře, kterých v jiných alpských sedlech bývá plno. Tak to trvá asi 20 kilometrů. Co mi zde schází je voda, nejen ta pitná, ale jakákoli tekutá. Kopce jsou zde dost suché a možnost osvěžení v horkém počasí nulová. Nyní mě to tolik netrápí, protože s přibývající výškou se citelně ochlazuje. Přijíždím ke křižovatce u chaty Reynard, kde je zespoda od Bedóinu už celkem slušný provoz, v podstatě pouze jen cyklistický.

re

 V baru doplním vodu a vyrážím na posledních šest kilometrů k vrcholu. Tady už to jsou Alpy – kamenitá, bezlesá krajina, serpentýny a gradient přes 10%. Tohle má být ta depresivní strana s nepřibližující se věží meteorologické stanice. Tentokrát je schovaná v oblačnosti. Ukáže se jen krátce u pomníku Toma Simpsona, dva kilometry pod vrcholem.

vs

 Ne na dlouho, zespoda přichází mrak, nejen že zakryje výhled, ale začíná z něj sněžit. Je to pouze přeháňka, u vrcholové cedule se občas odkryje výhled do blízkého okolí. Oproti všem předpokladům téměř nefouká, i když je citelná zima. Původně plánovaná cesta na Malaucéne je skutečně uzavřená mohutnou závorou.

vs1

Po navlečení všech zimních doplňků vyrážím stejnou cestou až k Challet Reynard a potom na Bedóin. I přes opatrnou jízdu po mokré vozovce výškové metry rychle ubývají a je jasné, že tento kopec bude podstatně těžší než výjezd od Saultu. Na náměstí v Bedóinu se zbavuji rukavic, návleků ale i částečné hluchoty způsobené rychlou změnou tlaku. Během relativní chvíle sjíždím z 1909 metrů někam na 300metrovou vrstevnici. Pro zpáteční cestu využívám benefitu gravelového kola a maximálně preferuji cyklostezky. Kupodivu mezi vinicemi zaznamenávám úsek s nejprudším stoupáním – 16%, byť jen několik desítek metrů krátký. Přejezd hřebenu Liguiére od městečka Méthamis je pozvolný, silnice se klikatí podél kaňonu a ostré slunce občas zakývají stromy. Příjemný pocit z krajiny navíc umocňuje nulový provoz. Po přehoupnutí sedla mě už čeká jenom sjezd – po stezce do Saturninu a po hlavní cestě do Aptu. I když jsem kvůli uzavírce silnice z vrcholu Ventoux nedal etapu podle plánu, vyšlo vše více než pozitivně – na „Větrné hoře“ nefoukalo, gravel bike se osvědčil, užil jsem si typickou Provence mezi vinicemi, a hlavně mě krajina ozdobená přejezdy Liguiére a Ventoux oslovila ohromným a nečekaným klidem. I když poslední jmenované pozitivum je nejspíš dané obdobím a v sezóně to bude jinak.

 

Ventoux podruhé  Sault – Aurel – Col des Aires – Malaucéne – Mont Ventoux – Sault - Apt

ventoux2

Ráno společně vyjíždíme cyklistickým busem Saultu. Jsem spokojený se včerejší etapou a další sólovou akci neplánuji. Podle ranní předpovědi jsou na hřebeni hlášeny dešťové přeháňky tak ani neuvažuji o rozšíření skupiny, která tam dnes míří. Standardní asi šedesátikilometrová trasa objíždí severní stranou masiv Ventoux a ukončena je v Malaucéne, stejně jako ta pro skupinu jedoucí přes vrchol. Radkovi se podařilo získat zajímavou informaci o tom, že silnice z vrcholu do Malaucéne je sice uzavřená, ale na kole v pohodě průjezdná. Počasí od rána přeje, cesta rychle ubíhá a pohled zespoda na vrcholovou věž meteorologické stanice mi vnukne myšlenku přece jen si dát kopec Mont Ventoux ještě jednou, tentokrát od Malaucéne. Na nejvyšším bodě plánované trasy – Col des Aires se rozloučím s lehce protestující Janou i zbytkem skupiny a vydávám se na další sólovou jízdu.

ai

 Po rychlém, profilově nenáročném přejezdu stojím před tabulí informující cyklisty, co je v následujících kilometrech čeká. Délka 21,2 převýšení 1535m a průměrné stoupání 7,2% dává vědět, že tady to bude o něčem jiném, než z druhé strany od Saultu. Kopec začíná celkem nekompromisně už při výjezdu ze města. Vzdálenost k vrcholu uváděná na každém kilometru je navíc doplněna informací o sklonu následujícího kilometrového úseku.

ve1

 Prvních deset kilometrů je profilem, přece jen rozmanitější a najdou se i místa relativně odpočinková. Zalesnění oproti druhé straně je mnohem řidší. Hlavně ve spodní části je silnice sluncem slušně rozpálená, a i teď začátkem května přináší jízda ryze letní pocity. Odkrytá krajina nabízí skvělé výhledy hlavně směrem dolů. Může to působit i motivačně, když sledujete údolní silnici, po které jste přijeli ve stále větší hloubce.

ve2

 Po deseti kilometrech se na computeru stabilně usadí dvouciferný údaj stoupání, a naopak údaj o rychlosti ty dvě číslice marně atakuje. Se zařazeným nejlehčím převodem, který mi Gravelbike nabízí vystačím až na vrchol. Na patnáctém kilometru, kdy kopec trochu povolí, je odbočka k lyžařskému centru Mont Serein a v následné zatáčce horská chata Chalet Liotard. Uvítám to, protože už mi došla voda. S úlevou zastavuji a v úplně prázdné restauraci si kupuji nejen vodu, ale i něco cukrů rozpuštěných v Coca-Cole.

li

 Vychutnám si sladký nápoj i klid na terase statečně otevřeného podniku. Moc lidí sem teď asi nepřijde, je sice krásné počasí, ale cesta na průsmyk je oficiálně uzavřená, jak o tom informují „FERMÉ“ tabule už od Malaucéne. Výjezd v takovém klidu, bez aut, motorek z alpských sedel moc neznám. Těch pár cyklistů, co jsem míjel mě utvrdilo v tom, že na vrchol na kole projedu. Po pár desítkách metrů za Chalet Liotard mizí silnice v lese a nabírá jedenáctiprocentní sklon. Objevuje se značka upozorňující na závoru a za serpentýnou i vlastní mohutná závora beze zbytku přehrazující celou silnici. Objet se nedá, tak podlézám a pokračuji dál. Kvalita cesty se v uzavřeném úseku nijak nemění, žádný led, žádné závěje, jen občas z příkrého svahu trochu popadaného kamení. K dispozici mám celou šířku silnice, lehce se vyhnu, aniž bych vyšel z mého úsporného tempa. Závěr stoupání tvoří dvě dlouhé serpentýny zaříznuté do kamenitého úbočí. Před očima mám kulovitý objekt radaru a nad hlavou věž meteorologické stanice.

ve3

 Na Mount Ventoux se vyskytuje ještě jedno specifikum, které jsem v popisu prvního výjezdu nezmínil – profesionální fotografové. Postávají na atraktivních místech stoupání, fotí cyklisty a pak jim za jízdy nabízejí vizitky s webovým odkazem na objednávku. Při prvním výjezdu jsem je úspěšně odháněl pečlivě naučenou větou o neznalosti francouzštiny – „Je ne parle pas francais“. V závěru kopce od Malaucéne také jeden postával. Asi vzhledem k nedostatku práce související s minimálním provozem na uzavřené silnici byl obzvlášť urputný. Fotil mě už mnoho desítek metrů předem aniž mohl slyšet moje námitky. Svoji snahu završil tak, když se mu nedařilo vnutit mi vizitku, jednoduše mi ji zastrčil do kapsy dresu. Musím dodat, že tahle snaha se mu nakonec zúročila, protože při pozdější návštěvě odkazované webové fotogalerie, zapůsobily obrázky tak impozantně, že jsem 19euro obětoval.

ve4

K završení druhého úspěšného výjezdu zbývá podlézt závoru a přesunout se na „sommet“ k vrcholové ceduli. Vrcholovou fotku mi bez dlouhého vysvětlování pořídí francouzská dáma ze skupiny pěších turistek. Při pokusu o konverzaci, na niž odpovídám svojí oblíbenou větou, přechází ochotně do angličtiny. Tak je alespoň pobavím odpovědí na otázku, zda to byl těžký výjezd. „Jen trochu“ – zjevně neodpovídá prosolenému dresu a naběhlým žílám na čele. Před dlouhým sjezdem si ještě užiji nezvykle teplého, bezvětrného počasí i dalekých výhledů, které byly včera skryty v mracích. Návrat do Aptu po známé trase přes Sault je profilově zpestřen jen přehoupnutím přes Col de la Liguiére. Ze severní strany je podstatně lehčí než od Saturninu, proto většinu zpáteční cesty můžu vychutnat ve sjezdech.

Závěrem je celkový dojem více než dobrý. Oba výjezdy i obě kratší cykloturistické vyjížďky mě přesvědčily, že Provence se pro kolo skutečně hodí. Vybrat se dá ze širokého spektra možností na údolních cyklostezkách, trasách po nefrekventovaných cestách s lehce zvlněným profilem i z řady slušných stoupání podhůří Alp. To vše zasazené krajiny vinic, levandulových polí a starých kamenných vesnic. Optimální byla i volba termínu, v mimosezónní periodě, kdy nehrozí extrémní vedra a je zde již několikrát zmiňovaný klid. A navíc se podařilo obrousit hrany mým předsudkům vůči Francouzům – i přes jejich svéráz probleskovala vstřícnost a ochota.

 

Addendum:

Aniž bych to ve Francii tušil, byla Provence největší cyklistickou akcí roku. 31.května – cesta do práce – náraz zezadu – nemocnice – fraktura obratle a odepsaný Gravel i sezona…

cr